Jiří,

narazila jsem na Váš blog v nějakém okamžiku nespavosti. A nedá mi to, abych se po jakési pauze k tomuto citlivému tématu nevyjádřila. Kdyby Vám moje otevřenost vadila, posílám předem omluvu. Víte, souhlasím s Vámi v tom, že otcové nemají rovná práva, že ta jsou jenom na papíře. Souhlasím i s tím, že OSPOD, ale i soudy, by nejspíš v současném nastavení udělaly nejlépe, kdyby nedělaly nic. Což je na delší debatu.

Váš příběh ale má dva rozměry - ten lidský, kdy je na vás, abyste posoudil, jestli je ještě lidsky správné vyvíjet tlak na syna - a jak velký. Domnívám se, že nějaký kontakt byste udržovat měli, jeho míra ale nezávisí jen na rozhodnutí soudu, ale i na vás.

Pak ten úřední. Domnívám se, že by opravdu rozhodnutí opatrovnického soudu, které vám neumožňuje kontakt se synem, mohlo být protiprávní a snad i protiústavní. I tady je na vašem zvážení, jestli jít cestou odvolání a dalších úkonů (já bych šla), i kdyby jen pro své "čisté svědomí" a dobu, kdy se Váš syn bude ptát, co jste udělal, když byl ze situace zmatený, což teď téměř jistě je.

Procházím v posledních mnoha letech životní zkušeností, která patří do skupiny těch, které znáte a hodně dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala propojit to, jak funguje společnost a jak je možné, že jí nevadí, že děti vyrůstají zcela bez (slušných) otců. A dneska jsem si jista, že ani náš a bohužel ani váš příběh obratem svět nezmění. Ale každý z nich může přispět k tomu, že se někdo zamyslí...

A tak pište a nechte lidi myslet. Když to budete dělat se stejnou poctivostí jako dneska, svět vám to vrátí.

Jo... a až se budete schopen nadechnout, nezapomeňte, že máte i vlastní život. Mužům se stává, že v tom víru marných snah věnovat se svému dítěti zapomenou, že i jim utíká čas....