No nevím...

pokud k Vám dvanáctileté dítě samo nechce, nedokážu si představit jak bych je přesvědčovala kdyby ke mně muselo jít z nařízení soudu....

A taky by nebylo od věci poptat se již dospělého dítěte jak vidí život s Vámi ono.

Verze Vaší manželky zde není....

Píšu to proto že mé děti (mají dva různé tatínky) ve dvanácti byly schopny poměrně jasně zformulovat co chtějí a proč. Starší (již dospělá) se svým (normálním) otcem nemá problém (i když střídavou péči právě ve 12 letech odmítla), mladší se dopracovala po mnoha bolestných zkušenostech k tomu že svého (problematického) otce nechce vidět.

Jiří,

narazila jsem na Váš blog v nějakém okamžiku nespavosti. A nedá mi to, abych se po jakési pauze k tomuto citlivému tématu nevyjádřila. Kdyby Vám moje otevřenost vadila, posílám předem omluvu. Víte, souhlasím s Vámi v tom, že otcové nemají rovná práva, že ta jsou jenom na papíře. Souhlasím i s tím, že OSPOD, ale i soudy, by nejspíš v současném nastavení udělaly nejlépe, kdyby nedělaly nic. Což je na delší debatu.

Váš příběh ale má dva rozměry - ten lidský, kdy je na vás, abyste posoudil, jestli je ještě lidsky správné vyvíjet tlak na syna - a jak velký. Domnívám se, že nějaký kontakt byste udržovat měli, jeho míra ale nezávisí jen na rozhodnutí soudu, ale i na vás.

Pak ten úřední. Domnívám se, že by opravdu rozhodnutí opatrovnického soudu, které vám neumožňuje kontakt se synem, mohlo být protiprávní a snad i protiústavní. I tady je na vašem zvážení, jestli jít cestou odvolání a dalších úkonů (já bych šla), i kdyby jen pro své "čisté svědomí" a dobu, kdy se Váš syn bude ptát, co jste udělal, když byl ze situace zmatený, což teď téměř jistě je.

Procházím v posledních mnoha letech životní zkušeností, která patří do skupiny těch, které znáte a hodně dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala propojit to, jak funguje společnost a jak je možné, že jí nevadí, že děti vyrůstají zcela bez (slušných) otců. A dneska jsem si jista, že ani náš a bohužel ani váš příběh obratem svět nezmění. Ale každý z nich může přispět k tomu, že se někdo zamyslí...

A tak pište a nechte lidi myslet. Když to budete dělat se stejnou poctivostí jako dneska, svět vám to vrátí.

Jo... a až se budete schopen nadechnout, nezapomeňte, že máte i vlastní život. Mužům se stává, že v tom víru marných snah věnovat se svému dítěti zapomenou, že i jim utíká čas....

Za "zpověď" učitele dostáváte KARMU, ale za "zpověď" táty dostáváte mínus. V prvním případě jste se zachoval správně a v druhém selhal,jen si to nechcete přiznat!

Děkuji za vyjádření. Podle čeho soudíte, že jsem selhal jako táta? Respektive, co můžete dělat, když byste za dítě dal život, ale jednoho dne se k němu již nemůžete dostat, a jak plyne čas je to horší a horší. Jeden z možných analytických pohledů je, že dítě když je vystaveno velkému stresu, tak se instinktivně postaví na stranu, kde vidí větší šanci na přežití. A protože v tomto věku se již začíná rozvíjet kritické myšlení, tak aby toto dítě vnitřně přežilo se svým vlastním nově se rodícím sebevědomím, tak si může sám sobě začít utvrzovat, že koná správně.

Těšit mě může, že se mi alespoň pro staršího syna podařilo zajistit bezpečí.

Myslím, že si nezasloužím mínus, a rozhodně ne plus, spíš nic, je to realita.

poradil bych bojovat, bojovat, bojovat. děti se sami nevratí.....

zkušenost podobná ne-li stejná. Všechny soudy jsem prohrál. ale protože jsem vytrval tak nyni maji děti ( 24 a 22 ) lepši vztahy než s těmi co tuto bitvu vyvolali

To rád slyším a velmi Vám to přeji. Člověk by přeci jenom rád věděl, že existuje aspoň nějaká spravedlnost.

Myslím si, že se opravdu mění doba a i muži by se měli k některým otázkám veřejně bez ostychu vyslovovat, protože tím mohou pomoci i druhým.

Uvažoval jsem stejně. Děti se neučí tím, co jim říkáme, ale jak se stavíme k věcem. Stejné je to ve škole, děti učíme tím co říkáme, naprosto zanedbatelně, ale tím jak svůj předmět milujeme jim říkáme mnohem víc a pak svými konkrétními postoji. Proto se snažím se synem alespoň jednostranně komunikovat. Párkrát do týdne nějaká ta SMS, výjimečně dopis. Jednou jsem požádal i třídní učitelku, aby si u ní mohl v klidu (bez cenzury matky) přečíst dopis.

Po rozvodu jste se na něj z jeho pohledu vykašlal,tak čemu se divíte...?Jen je mi divné,že po rozvodu Vás syn sám nekontaktoval,nebo nevyhlédával.U dvanáctiletého kluka mi to opravdu přijde zvláštní...OSPOD prostě bere jen velmi vážně výpověd Vašeho syny,v podstatě jinou možnost nemá....

Nemáme ještě po rozvodu.