Nejkrásnější den mého života

Nejkrásnější den života navazuje na trilogii Sebevražda jako cesta k Bohu, cesta do Bohnic, Bohnice, a ukazuje, jak je někdy život nevyzpytatelný.              

V Bohnicích jsem strávil všeho všudy 7 dní. To není moc. Přesto jsem za těchto pár dní zažil věci, které stojí za poznání. Vůbec mám pestrý život a také jako učitel si plně uvědomuji, že jediné co by mi žáci z našich letitých setkávání nikdy nevytkli, je nuda. A jsem za to rád, protože jestli něčím můžeme dětem hodně ublížit, tak například tím, že je dlouhodobě a systematicky nutíme bez protestu přečkávat nudu, vyloženě je tak převychovávat k pasivitě a trapnosti přetvařovat se, že je zajímá, co učitel zrovna povídá. Dělat si z nich tak stádo poslušných, nesvéprávných jedinců svolných k tomu, aby cizí lidé rozhodovali o jejich osudu. Přitom, jak já znám děti, tak to je radost pryštící energie, entuziazmu, přirozené nutnosti se učit a vzdělávat, ochoty přijímat zodpovědnost za svoje vlastní činy. Tedy v Bohnicích jsem nudu nezažil, jenže jak píši, je to dáno mojí osobní vlastností. Není to prostředím, myslím si, že mnoho pacientů je tam stejně jako děti ve škole převychovávána k trapnosti přetvářky, tedy k výrazu zkroušeného pacienta spoléhajícího se na pomoc zvenčí. Cítil jsem tu nedůvěru, když jsem na typické otázky:

“Jak vám chutná?” odpovídal “Výborně, a nejlepší je ranní kakao.”

“A jak se vám spí?” “Výborně, jenom kdyby sestřičky nedělaly takový rámus dlouho do noci”.

Trochu mi to připomíná svět Jaroslava Haška, ačkoli mě jeho druh humoru nikdy moc neoslovoval, postava Švejka mi v mnoha situacích přišla nemorální, sebestředná, česky vyčuraná. Takže takhle to nemyslím, nejedná se o plánovaný vzdor, ale moje touha se vyléčit (pro srandu králíků jsem v Bohnicích nebyl) byla natolik intenzivní, že jsem nepřisuzoval takovou váhu lůžkovinám či nemocniční stravě. Intenzivně jsem v sobě pátral, co dělám nevhodně, že jsem se ocitl v psychiatrické léčebně. Již toto je klíčová věta.  Co dělám nevhodně, tedy já, nikoli ti druzí? Povrchní odpověď že dvojitý pokus o sebevraždu během jednoho dne, mě nemohla uspokojit. Otázka zněla, kterými činy jsem si připravil půdu k rozhodnutí, abych se vzdal života, který mě v podstatě fascinuje a baví.  

Uvědomil jsem si, že nasadit si pilulky proti depresi není lékem na moje chmury. Žádné pilulky (když musím žít) mi nepomohou s přípravou soudní pře s manželkou, na daňová přiznání apod. Otupět a zlenivět a cítit se jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem, bych považoval za největší trest za nedokonanou sebevraždu. Věděl jsem, že musím tu sílu vykřesat v sobě, že mi ji nikdo nedá. Měl jsem vše co jsem potřeboval, relativní klid na lůžku, dobré kakao, teplo, návštěvy syna. Nežádal jsem léky, ale kombinaci faráře-doktora, který by mi pomohl se zorientovat ve svém životě. Na takového pacienta v léčebně nebyli připraveni. Doporučili mi opustit pavilon č. 26 a jít na pavilon č. 3, kde jsem si údajně měl mít možnost více popovídat a naučit se rozumět své situaci. Pavilon vypadal luxusně, ovinula mě atmosféra, že tady mě někdo dodá zpětnou vazbu, že tady mi někdo pomůže se nadechnout a zorientovat. Ovšem hned při první vizitě, mi oznámili, že jsem zdráv a mohu jít domů a že již nemám sebevražedné myšlenky. Řekl jsem, že mám, že dvakrát jsem selhal při sebevraždě, protože jsem do poslední chvíle bral ohled na lidi, a když mi to nevyšlo, nezbude než skočit z mostu, což mi předtím přišlo naprosto nezodpovědné, abych někomu svým znetvořeným tělem kazil den. Možná jim bylo jen blbé měnit své rozhodnutí. Měl jsem pocit, jako by mě nemocného vyhnali z nemocnice, a já jsem nevěděl kam jet, a co dál dělat. Měl jsem pocit, že těch asi 10 žen, které mě na vizitě zkoumalo, nemá vůbec ponětí, jak je dnes těžké žít v mužském světě. Nekladl jsem jim za vinu, co mi udělali, zachraňovat mě před smrtí a pak mě vystrčit ven v horším stavu, jsem vnímal jako krajně neprofesionální. Uvědomoval jsem si, že jim nepasuji do krámu, nestavěl jsem se jako žák, který jim kývá na všechny jejich nápady, ale chtěl jsem s nimi aktivně probírat možnosti mé léčby, chtěl jsem být partnerem na cestě k mému uzdravení, chtěl jsem jim s důvěrou říct, jak mě bolí duše a že hladově hltám jejich rady a návody, jak si zlepšit svůj život.

Připadal jsem si zoufalejší než před sebevraždou. Sebevražda nebyla u mě aktem zoufalství, ale aktem ohleduplnosti k přání mé manželky, aby se nemusela dělit o naši farmu, a proto mi nedělala zle na duši, pouze jsem prožíval smutek u vědomí, že nám mohlo být líp. Kdežto po odchodu z Bohnic jsem si připadal zoufalý, nepříjemný pocit z nedokonané sebevraždy, vědomí, že jsem napsal listy na rozloučenou, převedl zbytek peněz, zbavil se ubytování... Zbylo mi auto a povinnosti před kterými jsem neutíkal, ale které mě rozhodně nenaplňovaly nadšením (blížící se daňové období a mnoho soudních sporů s manželkou). V takové náladě jsem odcházel z Bohnic. Takže jsem byl nejen smutný, ale i zoufalý.

Nadpis tohoto článku je nejkrásnější den mého života. Příštího rána jsem totiž opravdu zažil jeden z nejkrásnějších dnů mého života.

Z Bohnic jsem jel k domovu, který jsem neměl, který obsadila manželka a která dělá vše pro to, abych nemohl domů. Na půli cesty jsem zajel k lesu. Lehl jsem si v autě (naštěstí mám prostorné auto, kde se dá roztáhnout madračka na ležení) a pak to začalo. Nemohu popsat přesně děje, protože se mi smíchaly s velmi intimními pocity a poznáním, které nechci zveřejňovat, ale to hlavní je popsatelné. Nespal jsem, nemeditoval. Ležel jsem odevzdán, ležel jsem bez domova, bez péče psychiatrické nemocnice, bez chuti si vzít život. Neměl jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Neměl jsem vědomí, že mohu něco čekat. Prostě jsem jen tak ležel. Neměl jsem kam jít. Mohl jsem jenom být. Mohl jsem slyšet zvuky probouzejícího se jara a vnímat jemný chlad, který se vkrádal do auta. Neměl jsem sebemenší vůli cokoli dělat, neměl jsem sebemenší vůli se proti čemukoli vymezovat. Jenom jsem stále více cítil sebe ve vlastním těle. Oči se samovolně zavíraly. Mé vědomí se rozšiřovalo a komunikovalo s různými složkami mého bytí. Něco starého odcházelo, nesymbolicky, fakticky, vnímal jsem, jak se s tím loučím a jak to s vděčností objímám. Měl jsem pocit, že jsem jenom zde a tady.

Velmi dlouho. Velmi intenzivně.

To je skoro celé. Zažil jsem pocit blízký popisu zde a tady.

To stálo za to. Celá trilogie od Sebevraždy jako cesty k Bohu, přes Bohnice až sem na opuštěné místo v autě jako v provizorním chrámu. Při pokusu o sebevraždu jsem byl chvíli v bílém světle, spíš to tam vypadalo, jako bych byl pořád stejný, takový spravedlivý a smutný. Nic jenom tento vjem. Za to zde v autě jsem zažil pocity neskutečné energie a přívalu bytí. Možná, že to vyprchá, že mi to stejně jako ony pilulky nevyřeší potíže, ale jsou prostě zážitky, které bychom si chtěly vzít i do hrobu, a to byl jeden z nich.