Pondělí 25. ledna 2021, svátek má Miloš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 25. ledna 2021 Miloš

Život s muslimy 1

14. 08. 2020 0:24:41
Příběh učitele, který musel přestat učit, aby neurážel muslimskou víru. Nejdříve musel přestat učit občanskou nauku, pak i vše na konkrétní škole, kde se nacházely tři muslimské děti.

Paní Faludži měla několik dětí, všechny vedla ke správnému životu v bohabojné víře. Tento postoj ji vymaňoval z role oběti, kterým trpí mnoho moderních žen. Byla ženou a manželkou muže, který kráčel k Bohu. Byla podstavcem, primárním základem mužovi síly. Nebyla obětí, ale muslimkou, do češtiny přeloženo “tím, kdo se podřizuje Bohu”. Věděla o své ženskosti, znala tento zdroj mužovi síly. Svého muže vnímala jako bojovníka k dosažení Boží vůle, k dosažení Boží vůle, získání celého lidstva pro Islám. Neznala slovo deprese, jen spalující touhu být tím kým je, služebnicí Boží. Paní Faludži byla Češka, která přistoupila k řešení svých palčivých otázek, jejich naprostým zmrazením. Muži se kterými se v průběhu gymnaziálního studia sblížila ji dávali najevo, že u ženy nehledají na prvním místě intelektuální oponentku. Ona zase u nich nenecházela vlastnosti, které by ji srazili do kolen. Změna nastala až na dovolené v Turecku. Tam našla muže ze Sýrie, který ji uhranul. Byl bohatý a nedělal žádné cavyky. Jako ji jednoduše řekl, že si ji vezme, stejně tak jednoduše ji stanovil pravidla, která ji postupně dostávala do kolen.

Když se ji podařilo z tohoto sevření utéct, vrátila se do Čech se synem Abdulem, služebníkem Božím. Netrvalo dlouho a ujal se ji arab žijící v Německu. Přijala muslimskou víru a vymínila si, že Čechy neopustí. O svých pocitech a názorech se s nikým nebavila. Svoji kvalitní intelektuální výbavu si nechávala pěkně schovanou pro ryze praktické potřeby. Své postoje vyjadřovala zejména činy. Dcera Iman byla jejich společným čtvrtým dítětem. Jakkoliv můžeme vnímat arabský svět jako genderově nekorektní, tak jméno Iman je bezpohlavní. Dávají ho chlapečkům, stejně jako holčičkám a chtějí tím říci, že jeho nositel bude pevný ve víře. Iman chodila do sedmé třídy na základní škole. Byla jedničkářkou. Říká se, že inteligence se dětí zejména po matce, tak není moc divu, že ji základní škola šla opravdu hravě. Ve škole měla další sourozence a do školy chodila ráda. Bylo to tam jiné než doma a jen v utajených snech by si přiznala, že je tam radši než doma. Doma znamenalo v malém dvoupokojovém bytě, kde byli další čtyři sourozenci a babička, matka její maminky. Z pohledu velikosti bytu se tam táta naštěstí moc nevyskytoval. Zároveň Iman školu vnímala jako prostředí, které neladí s hodnotami její rodiny a tak ji svým způsobem stresuje. Dostává ji do zvláštního napětí, kterému nerozumí, nebo spíše kterému nechce rozumět a je pro ni mnohem lepší si těchto věcí nevšímat a některé pocity prostě dávat k ledu. Kdo neznal její matku, mohl Iman považovat za běžné dítě. Sukýnka, halenka, dovádění s děvčaty. Kdo si uvědomoval rozdílnost rodinného prostředí a školní třídy, mohl tušit, že Iman je ve své rodině permanentně vystavena rozlišování oni - my. Také Iman se v očích vyskytoval výraz, který není úplně běžné vidět. Směs pokory, hrdosti, strachu, odhodlání, touhy. Oči měla tmavé a krásně velké. Její maminka nosívala na veřejnosti hidžáb a oči měla schované za temnými slunečními brýlemi, které na veřejnosti nikdy nesundávala.

TERORISTICKÉ ÚTOKY

Teroristický útok se z povahy věci dělá takový, aby byla vzbuzena hrůza. Nejde o pomstu, vyrovnání účtů, násilné přepadení, ale o to - hrůzou ohromit. Strach a jeho silnější verze hrůza je od dob veleještěrů zakomponována do našeho malého mozečku jako velmi jednoduchý nástroj k rozhodování, pomáhá nám vyhnout se hrůze za každou cenu. To je potom jedno, jestli žijete v době nájezdu Avarů, nebo na začátku třetího tisíciletí, třeba v roce 2017, kdy byly v Paříži provedeny série teroristických útoků, které souvisely s rozpínáním muslimské víry. Těžko říci nakolik Iman věděla o amygdale, o centrálním nervovém systému, o Paříži, o muslimech a křesťanech. Její domácí prostředí ji předávalo jistotu, že jdou správným směrem, že cesta k Božímu království je smyslem jejich života.

Prostředí české školy bylo ovšem jiné. Děti se smály. Kluci si dělali legraci z děvčat a děvčata bez okolků soupeřila s chlapci. Je to svět, který je nám důvěrně známý a který považujeme za samozřejmý. Nikde ani náznak hrůzy. Ta trocha legrace ze slovní hříčky, učení - mučení, se nedá ani zdaleka přirovnat ke světu, kde vás mohou fyzicky trestat za špatně upravený závoj kolem vlasů, kde vás mohou ukamenovat, tedy ubít kameny, za špatně projevovanou víru.

Když František přišel do třídy, děti ho s nadšením uvítaly. Měly ho rády. Byl jejich nejoblíbenějším učitelem. Něco jako kamarád a zároveň někdo, kdo stojí vždy za nimi a nezradí je. Cítili, že je má rád. v jeho přítomnosti neznaly ostychu nebo takového toho stavu, který je často přepadal v přítomnosti jiných pedagogů, a který jim bránil se na učitele s důvěrou obracet. František je učil pracovní činnosti, dějiny a také jednu zvláštní hodinu nazvanou občanská výchova. Každý státní útvar si prostřednictvím učitelů vychovává své poslušné následovníky. Kdysi k tomu sloužily zejména hodiny náboženství, jejichž hlavním účelem bylo pochopit, že některé věci od nás Bůh prostě očekává, například poslušnost vrchnosti a to pro jejich vlastní dobro. Se změnou okolností byly hodiny náboženství vystřídány hodinami občanská nauky, ale ve své podstatě měla podobný cíl, přesvědčit malého člověka, že má někde v sobě policajta, který ho hlídá, zda dělá správné věci. Ty se mohly projevovat účastí na prvomájovém průvodu, donáškou sběru, prostě účastenstvím na chodu státu. Později se hodiny občanské výchovy ještě více rozšířily a alespoň teoreticky měly rozšířit i obzory mladého člověka, aby se věnoval nejenom státu, ale i svým vlastním pocitům a myšlenkám. Přesto na různých místech a u různých učitelů děti mnohdy usínaly nudou. To co jim bylo předestíráno, k nim ve skutečnosti vůbec nemluvilo. Učilo je to pouze trénovat poslušnost vrchnosti. Kývat na učitele ve znamení souhlasu, učit se znaky něčeho, co nebylo v jejich světě důležité.

František to vnímal jinak. Považoval občanskou výchovu za skvělý čas, kdy právě může pomáhat dětem, které mu byly svěřeny, k formulování vlastních myšlenek a pojmenovávání vlastních pocitů. Hodiny občanské výchovy pro něj nebyly ztrátou času a děti to cítily. František učil tak, aby to byly hodiny o nich a pro ně. Na hodinách pana učitele Františka, se mluvilo k nim. Vlastně pan učitel mluvil velmi málo. Většinou jen nadnesl otázku a pak je nechával hledat, jak tomu rozumí a rozlišovat, jak kdo tomu ve třídě rozumí.

Po teroristických útocích v Paříži bylo jaksi pochopitelné, že na typickou úvodní otázku pana učitele “Tak, co nového? Jak se máte?”, přijde brzy řeč na to, o čem mluvili všichni dospělí.

“Viděl jste, pane učiteli, co se stalo ve Francii?”

“Neviděl, ale něco jsem četl. Co o tom víš?”

“No to je strašný.”

“Kdo ví, o čem Anička mluví?”, zeptal se František třídy. Zvedl se les rukou a mluvit chtěla snad polovina třídy.

“Já jsem se na to taky dívala.”

“Táta říkal, že to mají za to, že je tam samý černoch.”

“Mě děda říkal, abych...”

“Já bych zavedl trest smrti,” skočil předchozímu spolužákovi do řeči Ondra. “To je strašný, když jdete po ulici a najednou někdo začne střílet ze samopalu.”

Děti nespaly. Mluvily jedno přes druhé. Vesměs mluvily o tom, co zaslechly, o svých obavách. Někdy se chtěly jenom ukazovat dospělejšími, když co nejvěrohodněji kopírovaly názory rodiny. v dělné atmosféře třídy se připojovaly k názorům druhých a nenápadně vytvářely jakési spoluúčastenství, komunitu blízkých osob.

Když měl František pocit, že to jde stejným směrem, že se jejich projevy již opakují, požádal žáky, aby utvořili čtveřice a navrhli řešení, jak takovým případům předcházet. Jeho cílem nebylo, aby se učili komplikovanostem mezinárodního práva, komplikovanostem náboženských věrouk. Jeho cílem bylo, aby se učili mluvit mezi sebou, aby se trénovali vzájemně si naslouchat. Téma pro něj nebylo nejdůležitější, za důležitější považoval to, že spolu mluví a úspěšně vyjadřují své vlastní postoje a názory, že v době přehlcení elektronickou komunikací se mezi sebou baví a učí se spolu domluvit. Ostatně i když známkoval, tak většinou je motivoval tím, že jim trpělivě vysvětloval, že považuje za úspěch, když umí zopakovat stanovisko spolužáka. Snad ani nikdy nechtěl, aby žáci opakovali, co říkal on. Vždy je vedl k tomu, aby si zapsali, jak oni to vidí.

Když po nějaké době začali žáci předestírat k čemu došli, rád to doplňoval konkrétními dotazy, konkrétními podněty, ale zejména propojováním se zkušenostmi ostatních dětí. Takže, když první skupina mluvila o Paříži, chtěl ujistit, kde je Paříž, kolik má asi obyvatel, kolik je od nás kilometrů atd. První skupina děvčat se zaměřila na bezpečí, navrhovala zvýšit policejní hlídky, představovala si, že by i ve vstupu do školy mohli být policajti. Když se jich František ptal, zda by jim to nevadilo, kdyby například zde u nás byla u vstupu do školy policie, sdělovala skupina děvčat, že by jim to vyhovovalo.

Pak mluvili kluci okolo Ondřeje. Ti na to šli od lesa. “My jsme se shodli, že by bylo nejlepší na Islámský stát shodit atomovou bombu.”

Když to dořekli, bylo cítit, jak jsou hrdí na svoji statečnost a zároveň, jak očekávají, jak jejich názor ocení ostatní. Jenže ostatní nic. U Františka na hodině se učili více věnovat faktům než nevhodnému předvádění. Na tom František vždy trval, aby zvládli rozlišovat čas na blbnutí a čas na věcnou diskusi. Tak se František zeptal, zda může na mapě ukázat, kam by tak plánovali svržení té bomby.

“Přímo na hlavní město”, řekl Ondra jako mluvčí skupiny.

“Pojď to ukázat na tabuli, ať máme všichni představu, jak by to vypadalo.”

Pozval Ondru k tabuli a na projektoru promítl googlemaps. František udělal elektrickým perem okruh současného území Islámského státu. Ondra si pak bez zaváhání otevřel na další záložce prohlížeče Wikipedii a po chvilce načtení a vykreslení druhé mapy již snadno Ondra ukázal perem na Rakku, jako jedno z důležitých sídel nedávno ustanoveného Islámského státu.

“Děkuji”, řekl František.

“Majdo, ty jsi ještě nemluvila, pojď také k tabuli. Vezmi si pero a zakresli, jaký si myslíš, že je okruh působení atomové bomby. Do jaké vzdálenosti si myslíš, že je to nebezpečné.”

Magdaléna zakreslila okruh jako míč. František poděkoval a požádal opět Ondru, aby mu zakreslil, kdyby šel vítr například z východu na západ, kam by postupoval radioaktivní spad.

Ondra jej zakreslil až někam po Anglii.

Pak už zbývalo jenom položit jednoduchou otázku.

“Jak to vidíš nyní? Kolik by tam mohlo být mrtvých, nevinných?”

Ondra odpověděl, tak jak to cítil. Věděl, že za změnu myšlení, bude u tohoto pane učitele spíše pochválen. Věděl, že pan učitel nevyčítá, co si kdo myslel, nedělá si z toho legraci, ale dělají mu radost, a to bylo pro něj moc důležité, když jdou ve svých myšlenkách dál.

“To byla blbost, pane učiteli”, řekl Ondra.

“Nebyla Ondro, bylo to jenom tak, jak jsi to v ten okamžik cítil. Vy jste hledali řešení. Správně jsi ukázal, že je to velké území odkud atentátníci přichází. Přišlo mi hezké, jak jsi řekl, že chceš svoji zem chránit. Nejvíc se mi líbilo, že jsi dokázal změnit názor, když ti došlo, že svrhnout atomovou bombu není nejlepší řešení.”

Pak ještě mluvili ostatní představitelé skupin. František měl pocit, že se u dětí něco uvolnilo. Že strach a možná i některá zrnka hrůzy se rozpustila. Miloval svoji práci a miloval děti. Na konci hodiny, když jej vzorně pozdravili, protože na tom vždy trval, že hodina něčím začíná a rovněž něčím končí, si ještě s některými žáky plácnul. Jen tak pro radost, pro štěstí, někdy naopak s někým u něhož cítil, že potřebuje povzbudit. Kdo zažil takové plácnutí s dětmi, ten ví, jak nádherně to podporuje učitelovo štěstí a dětskou radost z učení.

ZÁCHRANA IMAN

Když matka od Iman vyslechla, o čem si ve škole povídali, rozhodla se konat. Úvahy by ji vedly do pasti ze které by se nemusela vymotat. Konání to je směřování k cíli. Jako každá správná muslimka přesně věděla, co je jejím cílem. Zrušit otazníky a dát vykřičníky kam to jen půjde. Sekulární škola není dobrým prostředím pro její děti. Věděla, že musí strpět povinnou školní docházku a doufala, že všeho jen dočasu. Také věděla, že každý den může po malých krůčcích jít k Bohu. Vykonat něco, čím si získá jeho přízeň. Bůh je veliký a přijme ji, když mu dokáže, že kráčí směrem k němu a nikoli od něj. Přijme ji, když ukáže svým dětem, jak se správně chovat. Nejde o to, co si myslí, děti těžko budou číst její myšlenky, ale jde o to, jak se projeví navenek. O tom, co udělá se nedá diskutovat, tak to prostě bude. Můžeš se stokrát obracet k Bohu, ale jestliže se neskloníš ve správný čas, na správném místě, ve správný směr, jak má Bůh poznat, že to, co si myslíš, jsi schopná i prokázat svým životem?

Rozhodla se zajít do školy a zajistit, aby její dcera nebyla vyučována mužem, navíc mužem, který neprojevuje když ne úctu, tak alespoň respekt k Alláhu. Byla překvapená, jak si je ředitelka školy nejistá v kramflecích, schovaná za pozlátkem úředních insignií. Jako každý bezvěrec. Dobře znala slabost bezvěrců. Kde není víra, není ani síla. Jak je snadné je získat na svoji stranu a nebo si je držet tak od těla, jak situace vyžaduje. Bezvěrci se bojí všeho, protože nemají to hlavní. Místo toho mají otazníky a pochyby. Schovávají se za myšlením a nejsou schopni konat. Pohled na paní ředitelku jenom potvrzovalo její cítění, že dny bezvěrců jsou sečteny.

“Pochopte, že když jsme věřící, nemůže naše dítě zažívat ve škole náboženský útlak.”

“To jistě ne, paní Faludži.”

“Víte mě tam chybělo, aby pan učitel zmínil, že také křesťané se v minulosti dopouštěli hrozných věcí na muslimech. Třeba jejich svaté války. Ale to vy, paní ředitelko, znáte lépe než já. Víte, aby tam byla zachována jistá korektnost. Pro nás je velmi zraňující, když nevěřící muž mluví k ženě o našem Bohu. Muži jsou jiní než my ženy. V naší víře muže hodně uznáváme, proto je pro nás tak nepříjemné, když se cizí muž vyjadřuje k naší víře.”

“Já jsem na hodině nebyla paní Faludži. Zavolám pana učitele, aby nám k tomu řekl své stanovisko.”

Když František došel do ředitelny uviděl, jak paní Faludži s ředitelkou školy popíjejí kávu. Pozdravil a protože neměl tušení, proč jej ředitelka zavolala, tak se rovnou zeptal: “Mohu s něčím pomoci?”

“Ano Františku, tady paní Faludži si přišla promluvit o Iman. Iman se jí doma svěřila, že se ji vůbec nelíbila hodina občanské výchovy. Když jste si povídali o teroristických útocích, tak to velmi těžce nesla. Paní Faludži říká, že Iman už nechce kvůli tomu chodit do školy. Můžeš nám k tomu něco říci?”

František se obrátil spíše na paní Faludži. Viděl ji poprvé a nijak si ji s Iman nespojoval. Situace v ředitelně mu přišla divná. Dosud neměl tušení jakého je Iman vyznání a zároveň přesně věděl, že se ani nepovažuje za korektní takovou otázku žákům pokládat.

Napřáhl ruku, aby paní Faludži pozdravil. Jeho ruka zůstala ve vzduchu jenom chvíli, rychle mu došlo, že muslimské ženy si ruce s muži nepodávají. Sice byl v ředitelně české školy, ale bleskurychle přijal její pravidla. Seděla v křesla na hlavě nikáb.

“Iman chodí do 7.A.”, říkal si spíše pro sebe, aby si v záplavě dětí vybavil, koho je to maminka, “ano, a v osmé třídě má sestru a bratr chodí do deváté třídy,” ujasňoval si situaci. Byl to jeho typický způsob asociativního myšlení, mapování a propojování, aby se dostal k ucelenému obrazu.

Paní Faludži ho pozorovala s nevolí. Na jeho mapování odpověděla přímo: “Včera jste urazil naši víru, když jste na hodině mluvili, že je možné shodit atomovou bombu na věřící v Sýrii.”

“Ano, už si vzpomínám”, pokračoval František. “To jsem neříkal já, ale přišla s tím parta kluků, když jsme se bavili o nedělních útocích v Paříži. Děti přirozeným způsobem ventilovaly své obavy. Myslím si, že hodina byla povedená a kluci nakonec sami přišli na to, že to nebyl nejlepší nápad.”

“To pane učiteli asi nepatří do osnov. Toto je mezi vámi a paní ředitelkou. Já si jako matka a věřící prostě nepřeji, abyste v přítomnosti mých dětí zmiňoval věci, které by je zraňovali.”

“Paní Faludži,” navázal František na její direktivní požadavek, “jsem aprobovaným učitelem občanské výchovy a mohu vám říci, že občanská výchova je snad jediný předmět, který má přímo ve svých osnovách možnost reagovat na aktuální dění a také povinnost seznamovat žáky s různými náboženstvími. Dokonce si myslím, že právě lidé, kteří přicházejí z vnějšku, potřebují občanskou výchovu možná nejvíc. Seznamuje s našimi zvyky, tradicemi, hodnotami. Občanská výchova také seznamuje, že v naší zemi se může každá žena třeba stát starostkou, řídit auto, že má stejná práva jako muž.”

“Víte, paní ředitelko,” skočila panu učiteli do řeči “nechci déle setrvávat v přítomnosti muže. Důvody jsem vám již pověděla. Je možné, abych se zastavila ještě odpoledne?”

“Jistě paní Faludži,” odpověděla ředitelka, podali si ruku s paní Faludži a zatímco paní Faludži rychle odcházela z ředitelny, podívala se ředitelka směrem k Františkovi.

Když odešla, zeptal se František, jestli si může sednout do křesla.

“Posaď se.”

“Prosím tě, co to má Zuzko znamenat?”, zeptal se František paní ředitelky a aniž vyčkal na odpověď, pokračoval “To byla včera docela dobrá hodina. Víš jak to je, jsou hodiny, které se nepovedou, ale tady byla včera dobrá pracovní atmosféra.”

“A co ta Iman? Jak se chovala?”

“Já nevím, ničeho jsem si nevšimnul. To, co povídali kluci, možná to zaslechli někde doma. Pak sami přišli na to, že s tou atomovou bombou, to je blbost. Z mého pohledu škola dokonale splnila účel, zprostředkovala žákům posun v myšlení. Iman byla ve skupince s Jitkou, Bětkou... Oni byli vlastně jenom tři a mluvila za ně Bětka, ale už nevím co říkala. Já tam učím jednu hodinu týdně, tak všechny ty děti úplně neznám.”

“Já se ve třídě stavím a poptám se, jak to děti viděly.”

“Jasně. Prosím tě, ale ta paní Faludži, kdo to je? Ty ji znáš? Mluvila skvěle česky.”

“Ona je tady z Boru. Chodila na gympl, ale pak někam odcestovala, vrátila se a konvertovala ke Koránu.”

“Aha, a já ji málem vysvětloval, jak to tady chodí.”

Když se za pár dní setkal František s paní ředitelkou, dozvěděl se, že si paní Faludži nepřeje, aby učil její děti. Řekla Františkovi, že se dohodli na kompromisu, že Iman nebude chodit na občanskou výchovu, ale na dějepis ano.

František na to reagoval docela překvapeně: “To si děláš legraci? Matka přijde do školy, že nechce, aby dítě chodilo na nějaký předmět. Prosím tě, kdo jiný než my učitelé máme zodpovědnost jakou společnost připravujeme. Navíc v takové situaci, kdy společnost žije teroristickými útoky. Asi bych to pochopil, kdyby nebyla zrovna taková rozjitřená nálada. Ale v tento moment?”

“Už jsem to rozhodla. Iman bude místo občanské výchovy chodit na matematiku do druhé třídy, to ji prospěje, ale na dějepis bude u tebe normálně se svojí třídou. Na tom jsem se s paní Faludži domluvila. Moc si ji nevšímej, a ono to přejde.”

“OK. Ty jsi ředitelka,” řekl František.

Autor: Jiří Štágl | pátek 14.8.2020 0:24 | karma článku: 40.29 | přečteno: 3040x

Další články blogera

Jiří Štágl

Kdo si s námi hraje?

Jednoduchá odpověď je, že každý, kdo má moc. Někdo opatrně, jiný neurvale. Někdo, jen tak pro zábavu, jako kočka s myší,

3.12.2020 v 17:47 | Karma článku: 10.22 | Přečteno: 404 | Diskuse

Jiří Štágl

Pomoc proti koranaviru

Jak se chránit proti onemocnění koronavirem, a jak pomoci ostatním, jsme se učili již na základní škole. Děláme to dodnes, ministry nevyjímaje.

27.11.2020 v 8:04 | Karma článku: 12.44 | Přečteno: 414 | Diskuse

Jiří Štágl

Fakta o koronaviru

Jsem obyčejným mužem naší země, nejsem vědcem a nejsem politikem s přístupem k utajovaným zprávám. Mé postřehy vychází jen z takzvaného obyčejného selského rozumu - a přináší mi klid.

20.9.2020 v 7:38 | Karma článku: 25.72 | Přečteno: 969 | Diskuse

Jiří Štágl

Manžel masturbuje

František mi přišel sdělit, že je prasák. Požádala ho o to jeho manželka, a tak mi to přišel říct. Napili jsme se vína, více jsme k tomu v danou chvíli neřekli.

19.8.2020 v 7:57 | Karma článku: 23.60 | Přečteno: 1213 | Diskuse

Další články z rubriky Občanské aktivity

Zdenek Horner

Božena bojuje i více než století po smrti

Minisérie Božena, o Boženě Němcové, spisovatelce a nekonformní ženě, nasvítila ve žhavém světle naše vleklé národní bolesti, ale naznačila současně i naši možnou velikost. Její odpůrci by měli nejlépe natočit vlastní verzi.

25.1.2021 v 0:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 30 | Diskuse

Martina Doleželová

Tak nevím, kdo se zbláznil

covid, covid, covid.... co jiného v poslední době slyšíte? Život se scvrknul na těch 5 písmen.... Hysterie!

22.1.2021 v 16:48 | Karma článku: 22.99 | Přečteno: 493 | Diskuse

Jan Lněnička

Spolčení hlupců na Staromáku

Hospodští se štamgasty v jednom šiku volali: „Otevřeme republiku!“ Blaničtí psi vyrojili se z opileckých tenat a uspořádali demonstraci, neboť, kdo řve, je slyšet.

11.1.2021 v 16:00 | Karma článku: 40.27 | Přečteno: 1559 | Diskuse

Ondřej Spilka

Vrtíme PESem, ale povinně neTESTujem.

vrtí se PESem, jak se to potřebuje. Nestačilo stačilo povinné testování na všech pracovištích, kde se stýká 5 a více lidí?

11.1.2021 v 7:34 | Karma článku: 7.67 | Přečteno: 253 | Diskuse

Zdenek Horner

Austroslavíci aneb Naděje monarchismu u nás?

Monarchisté jsou na politické scéně sice jen marginálií, ale přesto je podivné, že vůbec taková iracionální a současně beznadějná politická vize má nějaké příznivce. A ještě podivnější je, že spoléhá často na cizácké Habsburky.

10.1.2021 v 13:27 | Karma článku: 8.12 | Přečteno: 273 | Diskuse
Počet článků 42 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 711

Majitel malé ekofarmy, učitel, občan, také poutník životem, který si uvědomuje, že není podstatné co máme, ale co dobrého pro sebe a pro druhé uděláme. Přičemž dobro pro mě není tak relativní, jak se může v našem světě někdy zdát - kdy všichni děláme věci jen s dobrými záměry - a přitom ti druzí to tak často nevidí. Studoval jsem na VPA KG, FTVS UK, FF UK, TU Liberec, byl jsem Živnostníkem roku, Makro dobrým podnikatelem, získal ocenění od Business Leaders Forum, ale také jsem byl bezdomovcem, člověkem označeným za domácího násilníka. Těžko mě někdo označí za člověka nudy, člověka bez tváře a páteře. Prostě se s těmi nejlepšími záměry snažím konat pro sobe i druhé věci dobré, nerelativní: šířit vědomí a svědomí. Meditací, psaním, konáním. 

Více informací na webu ekosad.cz

Najdete na iDNES.cz