Sobota 29. ledna 2022, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 29. ledna 2022 Zdislava

Dopis z války

1. 04. 2019 14:01:15
Co všechno se musí žák ve škole naučit, aby mohl jít životem dál? Které sloučeniny, nerosty, základy finanční gramotnosti, základy hudební klasiky mu dovolují vykročit do světa, který ho láká, a na který nakonec bude rád vzpomínat

Milá paní učitelko,

píši Vám z divného světa. Kdysi jsme ho vídali v televizi, dnes jsme součásti jeho moci. Oslovuji Vás, milá paní učitelko, je to slušné a zdvořilé, a zároveň trochu nemístné. Je to jen jakási vzpomínka na dobu minulou. Na dobu před válkou. Tehdy bylo vše jiné. Mnoho jsem toho nevěděl a vědět nepotřeboval. Jistota visela na každém kroku. Na cestě k obědu i volbě povolání. Byl to bezstarostný a vlastně i bezbřehý čas. Snadno jsem pochopil, že stačí přijmout několik jednoduchých pravidel. Chodit do školy, trochu vás poslouchat a zbytek už byla zábava. Říkali jsme tomu pohoda. I v písničkách se zpívalo: pohoda, klídek, tabáček. Tak to asi bylo.

Nesrovnatelné s dnešní dobou. Nesmyslné, tehdy jako dnes. Trochu těžko se mi to píše, protože pořád k Vám cítím vztah učitelka - žák. Zároveň ve mě pláče tíha dnešních dní za které můžete stejně vy, jako já. Nevarovala jste mě a nepřipravila na to, co se může stát. Je to ještě horší. Vy jste mi zakazovala připravit se na budoucí dny a já proti tomu nic neudělal. Vím, že to není jen Vaše vina. Takových jako vy byly plné školy, plné instituce. Když o tom tak přemýšlím, byla to spíš vaše vina než moje. Byla to spíš vina učitelů a jejich systému než nás dětí. Vždyť my jsme se chtěli učit, byli jsme zvědaví. Měli jsme ohromnou touhu žít. Kolik z nás se neustále ptalo, vyzvídalo. Přitom jsme byli jak jen jakási další cihla ve zdi nějaké stavby. Místo odpovědí jsme dostávali upozornění “teď ne, až potom, teď to sem nepatří”. Nakonec jsme se přestali ptát. Odpadávali jsme stejně, jako dnes na bitevním poli. Přihlásíš se dobrovolně? Na smrt? Ne. Učili jsme se čekat, nerušit, nevyčnívat, nebojovat. Svým chováním jste v nás pěstovali pasivitu a slovy nás vybízeli k aktivitě. Zvědavost a touha byla na obtíž. Rušila váš monolog. Mluvila jste o tečce a čárce, měkkém a tvrdém i, ale porozumění smyslu vět, smyslu napsaného jsme byli vzdalováni. Kdysi se říkalo: Bůh Vám odpusť.

Kdo vám má dnes odpustit? Pěstovala jste v nás iluzi, že svět se nemění, že to co bylo, se v nás nepropujuje, a to co bude, je nepochopitelné a nepředstavitelné. Kolikrát jsme ve škole slyšeli slovo “válka”. Znělo tak neurčitě, ba možná sladce. Vaše rty, výraz vašich očí, jako když hodná máma povídá dětem pohádku na dobrou noc. Drak byl zabit, vojsko zvítězilo. Všechno dobře končí a můžete jít klidně spát. Ne vždy jsem rozuměl vašim slovům, ale když jste mluvila o padlých hrdinech, měl jsem dojem, že mluvíte o krásných, voňavých mužích, téměř milencích, kteří se zasněným výrazem padají k zemi, aby se blaženě rozplynuli ve velkolepých příbězích. Někdy, ale jen málokdy, jako když jste se zmínila o vypálení Lidic, byla z Vás cítit hořkost a odhodlanost napravit křivdy. A já teď vidím takových Lidic desítky. Jejich jména se mi míhají a potřebuji se soustředit, abych si je vybavil. Koušu se přitom do rtů, a přestanu, když zjistím, že nejsem ve škole. Je to jedno, všechny jsou srovnány se zemí, s lidmi i bez lidí, sem tam běhá pes a neví kam jít. Nepotřebuji zastavit křivdu jednotlivých domů, je jich moc, ale tu velkou křivdu, válku, tu příčinu všeho dalšího, zastavit chci.

Paní učitelko, cítím, že zítra už tu nebudu. Nevstoupím do velkolepého příběhu vašich padlých hrdinů. Umřu v bolestech a nebudu rozumět ničemu kolem sebe. Najdou mě zohaveného s plnými kalhoty, stejně jako ostatní kolem mě.

Nevěděl jsem, co je válka. Nevěděl jsem, jak se umírá, ani jak pomalu zardousit cizí život, abych mohl přežít. Nebyl jsem připraven na život a tak nebudu připraven ani na umírání. Nedovolila jste mi žít jako budoucí muž, a tak jsem se nenaučil zachránit svůj život, ani ten váš.

Navždy váš žák, Oliver Pokorný.

Autor: Jiří Štágl | pondělí 1.4.2019 14:01 | karma článku: 10.82 | přečteno: 411x

Další články blogera

Jiří Štágl

Učitelé+

Vždy jsem si myslel, že učitelé jsou jedněmi z nejdůležitějších článků společnosti, předávají hodnoty, nasměrovávají mladé k výzvám, otevírají jim životní prostory, prostě nejsou placeni zbůhdarma.

2.12.2021 v 9:11 | Karma článku: 13.06 | Přečteno: 431 | Diskuse

Jiří Štágl

Dějiny ženy

Na Messenger jsem dostal odkaz na seminář osobnostního rozvoje, který začínal: Velmi často se setkávám s tím, že ženy neumí správně použít svou ženskou energii vůči muži a muž vůči ženě.

30.11.2021 v 6:15 | Karma článku: 10.11 | Přečteno: 354 | Diskuse

Jiří Štágl

Ukradené děti

Tohle nesmíš, vydechnout bez roušky. Tohle nesmíš, chodit večer na procházku. Tohle nesmíš, nechodit k volbám. Tohle nesmíš, přejít na druhou stranu. Tohle nesmíš, jet na kole bez přilby.

26.6.2021 v 17:11 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 704 | Diskuse

Jiří Štágl

Karma

Občas se to stane, že přijdeme na místo, kde si myslíme, že jsme nikdy nebyli - a my to tam dobře známe.

23.5.2021 v 23:10 | Karma článku: 13.28 | Přečteno: 403 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Dana Štoflová

Děs a hrůza Čerokézů aneb Už jste viděli dračí vejce ?

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a hluboké lesy Great Smoky Mountains se staly mým domovem. Naučila jsem se vnímat svět po indiánsku. Víte, čeho se Čerokézové nejvíce bojí? Dračího vejce. Už jste ho viděli?

27.1.2022 v 12:18 | Karma článku: 35.50 | Přečteno: 856 |

Vladimír Rýdl

Jednou Pražák, dycky Pražák ...

Jak to asi dopadne, když se Pražák rozhodne odejít po 33 letech z Prahy jinam? Bude mít nálepku Pražáka nebo bude právoplatným členem společnosti místa, kde chce žít? ...

25.1.2022 v 12:32 | Karma článku: 20.16 | Přečteno: 703 | Diskuse

Stanislava Ševčíková

"Umím zabít člověka, ale musím ho k tomu připravovat od narození" aneb válčíme s dětmi

Pokračuji ve svých fantaziích, námětech na film. Dneska bychom mohli pokračovat námětem na frašku. Představme si imaginární totalitní zemi, v níž připravuje na válku tak, že se dětem dávají tasemnice a jiní cizopasníci.

20.1.2022 v 9:43 | Karma článku: 4.66 | Přečteno: 202 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Nebuď na něj taková ...

Vztah mezi dvěma by měl být založen na vzájemné důvěře, tolerantnosti, lásce, pochopení a chtění. Nic nejde lámat přes koleno. I když ...

13.1.2022 v 11:00 | Karma článku: 13.13 | Přečteno: 334 | Diskuse

Vladimír Rýdl

Koukej ...

Nedávno jsem byl očitým svědkem nebezpečné situace na silnici, při předjíždění. Do dnes je na tom místě pomníček. Zcela zbytečně, domnívám se ...

12.1.2022 v 8:49 | Karma článku: 18.58 | Přečteno: 516 | Diskuse
Počet článků 53 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 763

Majitel malé ekofarmy, učitel, občan, také poutník životem, který si uvědomuje, že není podstatné co máme, ale co dobrého pro sebe a pro druhé uděláme. Přičemž dobro pro mě není tak relativní, jak se může v našem světě někdy zdát - kdy všichni děláme věci jen s dobrými záměry - a přitom ti druzí to tak často nevidí. Studoval jsem na VPA KG, FTVS UK, FF UK, TU Liberec, byl jsem Živnostníkem roku, Makro dobrým podnikatelem, získal ocenění od Business Leaders Forum, ale také jsem byl bezdomovcem, člověkem označeným za domácího násilníka. Těžko mě někdo označí za člověka nudy, člověka bez tváře a páteře. Prostě se s těmi nejlepšími záměry snažím konat pro sobe i druhé věci dobré, nerelativní: šířit vědomí a svědomí. Meditací, psaním, konáním. 

Více informací na webu ekosad.cz

Najdete na iDNES.cz