Pondělí 26. září 2022, svátek má Andrea
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 26. září 2022 Andrea

Dopis z války

1. 04. 2019 14:01:15
Co všechno se musí žák ve škole naučit, aby mohl jít životem dál? Které sloučeniny, nerosty, základy finanční gramotnosti, základy hudební klasiky mu dovolují vykročit do světa, který ho láká, a na který nakonec bude rád vzpomínat

Milá paní učitelko,

píši Vám z divného světa. Kdysi jsme ho vídali v televizi, dnes jsme součásti jeho moci. Oslovuji Vás, milá paní učitelko, je to slušné a zdvořilé, a zároveň trochu nemístné. Je to jen jakási vzpomínka na dobu minulou. Na dobu před válkou. Tehdy bylo vše jiné. Mnoho jsem toho nevěděl a vědět nepotřeboval. Jistota visela na každém kroku. Na cestě k obědu i volbě povolání. Byl to bezstarostný a vlastně i bezbřehý čas. Snadno jsem pochopil, že stačí přijmout několik jednoduchých pravidel. Chodit do školy, trochu vás poslouchat a zbytek už byla zábava. Říkali jsme tomu pohoda. I v písničkách se zpívalo: pohoda, klídek, tabáček. Tak to asi bylo.

Nesrovnatelné s dnešní dobou. Nesmyslné, tehdy jako dnes. Trochu těžko se mi to píše, protože pořád k Vám cítím vztah učitelka - žák. Zároveň ve mě pláče tíha dnešních dní za které můžete stejně vy, jako já. Nevarovala jste mě a nepřipravila na to, co se může stát. Je to ještě horší. Vy jste mi zakazovala připravit se na budoucí dny a já proti tomu nic neudělal. Vím, že to není jen Vaše vina. Takových jako vy byly plné školy, plné instituce. Když o tom tak přemýšlím, byla to spíš vaše vina než moje. Byla to spíš vina učitelů a jejich systému než nás dětí. Vždyť my jsme se chtěli učit, byli jsme zvědaví. Měli jsme ohromnou touhu žít. Kolik z nás se neustále ptalo, vyzvídalo. Přitom jsme byli jak jen jakási další cihla ve zdi nějaké stavby. Místo odpovědí jsme dostávali upozornění “teď ne, až potom, teď to sem nepatří”. Nakonec jsme se přestali ptát. Odpadávali jsme stejně, jako dnes na bitevním poli. Přihlásíš se dobrovolně? Na smrt? Ne. Učili jsme se čekat, nerušit, nevyčnívat, nebojovat. Svým chováním jste v nás pěstovali pasivitu a slovy nás vybízeli k aktivitě. Zvědavost a touha byla na obtíž. Rušila váš monolog. Mluvila jste o tečce a čárce, měkkém a tvrdém i, ale porozumění smyslu vět, smyslu napsaného jsme byli vzdalováni. Kdysi se říkalo: Bůh Vám odpusť.

Kdo vám má dnes odpustit? Pěstovala jste v nás iluzi, že svět se nemění, že to co bylo, se v nás nepropujuje, a to co bude, je nepochopitelné a nepředstavitelné. Kolikrát jsme ve škole slyšeli slovo “válka”. Znělo tak neurčitě, ba možná sladce. Vaše rty, výraz vašich očí, jako když hodná máma povídá dětem pohádku na dobrou noc. Drak byl zabit, vojsko zvítězilo. Všechno dobře končí a můžete jít klidně spát. Ne vždy jsem rozuměl vašim slovům, ale když jste mluvila o padlých hrdinech, měl jsem dojem, že mluvíte o krásných, voňavých mužích, téměř milencích, kteří se zasněným výrazem padají k zemi, aby se blaženě rozplynuli ve velkolepých příbězích. Někdy, ale jen málokdy, jako když jste se zmínila o vypálení Lidic, byla z Vás cítit hořkost a odhodlanost napravit křivdy. A já teď vidím takových Lidic desítky. Jejich jména se mi míhají a potřebuji se soustředit, abych si je vybavil. Koušu se přitom do rtů, a přestanu, když zjistím, že nejsem ve škole. Je to jedno, všechny jsou srovnány se zemí, s lidmi i bez lidí, sem tam běhá pes a neví kam jít. Nepotřebuji zastavit křivdu jednotlivých domů, je jich moc, ale tu velkou křivdu, válku, tu příčinu všeho dalšího, zastavit chci.

Paní učitelko, cítím, že zítra už tu nebudu. Nevstoupím do velkolepého příběhu vašich padlých hrdinů. Umřu v bolestech a nebudu rozumět ničemu kolem sebe. Najdou mě zohaveného s plnými kalhoty, stejně jako ostatní kolem mě.

Nevěděl jsem, co je válka. Nevěděl jsem, jak se umírá, ani jak pomalu zardousit cizí život, abych mohl přežít. Nebyl jsem připraven na život a tak nebudu připraven ani na umírání. Nedovolila jste mi žít jako budoucí muž, a tak jsem se nenaučil zachránit svůj život, ani ten váš.

Navždy váš žák, Oliver Pokorný.

Autor: Jiří Štágl | pondělí 1.4.2019 14:01 | karma článku: 10.82 | přečteno: 426x

Další články blogera

Jiří Štágl

Pýcha

Tento článek je osobní zpovědí o pýše, která mě provázela a způsobila mnoho potíží. Omlouvám se, ale neuměl jsem to jinak.

29.8.2022 v 16:29 | Karma článku: 9.25 | Přečteno: 292 | Diskuse

Jiří Štágl

Tantra Anonymous

Tantra Anonymous je projekt vycházející z předpokladu, že když něco lidé dělají z lásky a zároveň myslí na prospěch druhých, mohou hory přenášet.

22.8.2022 v 13:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Jiří Štágl

Satanské verše

Prostým muslimům nevadí ohební soudci, nevýznamní politici, ale instinktivně někdo, kdo má skutečný vliv na rozvoj svobodného myšlení.

18.8.2022 v 21:50 | Karma článku: 9.37 | Přečteno: 332 | Diskuse

Jiří Štágl

Učitelé+

Vždy jsem si myslel, že učitelé jsou jedněmi z nejdůležitějších článků společnosti, předávají hodnoty, nasměrovávají mladé k výzvám, otevírají jim životní prostory, prostě nejsou placeni zbůhdarma.

2.12.2021 v 9:11 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 520 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.22 | Přečteno: 9523 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 45.97 | Přečteno: 4681 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 13.12 | Přečteno: 336 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.01 | Přečteno: 15591 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.00 | Přečteno: 4340 | Diskuse
Počet článků 56 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 746

Majitel malé ekofarmy, učitel, občan, také poutník životem, který si uvědomuje, že není podstatné co máme, ale co dobrého pro sebe a pro druhé uděláme. Přičemž dobro pro mě není tak relativní, jak se může v našem světě někdy zdát - kdy všichni děláme věci jen s dobrými záměry - a přitom ti druzí to tak často nevidí. Studoval jsem na VPA KG, FTVS UK, FF UK, TU Liberec, byl jsem Živnostníkem roku, Makro dobrým podnikatelem, získal ocenění od Business Leaders Forum, ale také jsem byl bezdomovcem, člověkem označeným za domácího násilníka. Těžko mě někdo označí za člověka nudy, člověka bez tváře a páteře. Prostě se s těmi nejlepšími záměry snažím konat pro sobe i druhé věci dobré, nerelativní: šířit vědomí a svědomí. Meditací, psaním, konáním. 

Více informací na webu ekosad.cz

Najdete na iDNES.cz