Bohnice
Skákal jsem padákem, postavil se komunistům, když měli plnou moc, projížděl se Ruskem i kouskem Afriky sám na svou pěst. Před šéfem jsem se nikdy neklaněl a neponížil nikoho, kdo byl níž než já. Zasadil jsem nejeden strom, postavil dům a vychoval syny, na které může být tato zem hrdá. Mohl bych ještě napsat mnoho jiných pěkných vět. Až do okamžiku, kdy mi manželka řekla, abych šel už pryč, že život s básníkem není její hit, že chce chlapa co bude vlastníma rukama naši zemi rýt. Tomu rozumím, nejeden člověk si troufá říct, že by mohlo být trochu líp. A tak moje hodnoty, na kterých jsem desetiletí stál, se ukázaly že jsou pryč, víra, že ve stáří si budeme oporou, že ze stromů které jsme sázeli budou naše děti jíst, a naděje, že tu po nás zůstane vjem, že poctivý život je víc než egoistický závod, kdo kde bude dřív.
Prostě smutek. Rozpad rodiny a hodnot. Nabyl jsem dojmu, že kolem mě je místo štěstí jen smutek a zmar. To možná mnohý z vás zná. Jde o to, jak dál. Našel jsem nové přátele a nové možnosti, a možná jsem mohl jít jakoby novým životem, ale protože msta a velmi těžké rány, kterými mě manželka častovala, jako třeba “jsi násilník, a zlý otec a muž”, se jen těžko vyvrátí, dostal jsem se do bodu, že mi přišlo lepší již netančit. Jenže jsem zřejmě i mezi životem a smrtí tančil málo obratně, fascinován obrazy a zvědavostí z vjemů, než přišlo naprosto bílé nic. No a tak v Bohnicích, v pavilonu o kterém Jarek Nohavica nezpíval, čekám na chvíli, kdy se budu moci někoho moudrého zeptat, jestli si můžeme popovídat o tom, jak mám s tím smutkem dál žít? Místo toho jen další kapitola Jobova života. Chcete se oholit? Stoupněte si do fronty a přijďte až bude velká ručička na celé. Na počítači, tak hodinku, nebo dvě, ať se neunaví očička. Taky bych si mohl zahrát člověče nezlob se, nebo poslouchat, jak někdo zkušeným hlasem říká, že po cigárku si pěkně zchrupneme. A tak se dá kouřit a kouřit, protože to z nějakého důvodu je přípustnější než si zaboxovat do pytle.
Je to prostě tak, je potřeba potlačit všechno zdravé a dravé, co člověk má. Žádné nápady, že by si šel zaběhat, že by šel vypustit páru a zatlačit myšlenky jen na srdce a dech. Žádný nápad užít si bláznovství a řvát, tančit jak smyslů zbavený, plakat nad cizím i vlastním osudem. Jo, kdybych byl blázen, a asi trochu jsem, tak bych věděl, možná, jak jen Filipová ví, že i Blázni se radujou. Žádné nápady, možná tak otázka, nejlépe s úklonou, zda bych mohl požádat o otevření okna a nedechnout se přes mříže, čerstvého dne. Jak Ovidiovi Listy z Pontu, místo šťavnatých Proměn o kterých dříve psal, jen nářek nad hořkým osudem.
Je to velká iluze, když člověk uvěří, že nějaká instituce mu chce pomoci. A je to velký žal, když zjistí, že je to spíš naopak. Žádná terapie, žádný osobní management ke zvládnání dalších dnů, jen nácvik toho, jak se stát dlužníkem. Takové ty rady, daň a berňáka, co máš v březnu za dveřmi, nechej být, vezmi si pilulku a klidně spi, vždyť už jsi tu nemusel dávno být. Tak dělej, jakoby jsi tu ani nebyl. Netrap se, kam se vrátíš, kterým směrem chceš jít, vždyť když požádáš, můžeš se každé úterý jít mezi pavilony Bohnic vyvenčit. Kdybych měl kamaráda a hlady mi umíral, nechlácholil bych ho, to chce klid, spíš bych mu řekl, ukáži ti, jak vzít prut a vlas a ryby si nachytat. Ve škole, tam to dobře znám, čím lepší škola, tím více samostatnosti chtěji učitelé žákům ponechat, a čím větší blázinec, tím více omezením musí děti naučit. Je to jak v tom spise o židech, kde se ptají, jak trápí hříšníky. “To je snadné, nesmí dělat nic.”
I já jsem asi zhřešil, protože jsem nebojoval jako lev, a proto aspoň doufám, že moje karma bude útěchou. A tak jsem trápen nevyzpytatelným nic. Propracovaným nácvikem, jak se stát závislým, jak potlačit vše živé v sobě, a nechtít nic. Po ničem netoužit, u zapnuté televize klimbat k nové formě žití. Proto bych si přál abyste nemuseli do Bohnic. Raději se nacpali na stadión a řvali “Kdo je víc!”, a pokud můžete, tak promilovali co nejvíc dní, a v noci pak šťastně snít. Možná to není pro každého terno, ale lepší než pomoc těch, kdo si myslí, že vědí víc, kdo za mrzký peníz státu, staví zdi mezi vás a vaše sny.
Jiří Štágl
Moc bezmocných v praxi
Přišel jsem o dítě. O syna, kterého miluji, o kterého jsem se staral, jak jsem nejlépe uměl. Přišel jsem o něj možná proto, že jsem neuměl vymezit hranice, co si opravdu nenechám líbit.
Jiří Štágl
Umělá inteligence a učitelé
Vyzkoušel jsem si komunikaci s umělou inteligencí přes OpenAI. Jako letitý kantor mohu říci, že při mém krátkém pokusu je AI v únoru 2023 k nerozeznání od průměrného učitele.
Jiří Štágl
Šťastné a veselé z Bachmutu
Kdyby se článek jmenoval Arťom, asi by nikomu nepřišlo na mysl, že je to příběh jednoho z mnoha vojáku na východní frontě.
Jiří Štágl
Jaromír Jágr fyzioterapeutem
Má to zapotřebí? Aby se Jaromír Jágr mohl pohybovat na střídačce, zapsal se v týmu jako fyzioterapeut.
Jiří Štágl
Pýcha
Tento článek je osobní zpovědí o pýše, která mě provázela a způsobila mnoho potíží. Omlouvám se, ale neuměl jsem to jinak.
Jiří Štágl
Tantra Anonymous
Tantra Anonymous je projekt vycházející z předpokladu, že když něco lidé dělají z lásky a zároveň myslí na prospěch druhých, mohou hory přenášet.
Jiří Štágl
Satanské verše
Prostým muslimům nevadí ohební soudci, nevýznamní politici, ale instinktivně někdo, kdo má skutečný vliv na rozvoj svobodného myšlení.
Jiří Štágl
Učitelé+
Vždy jsem si myslel, že učitelé jsou jedněmi z nejdůležitějších článků společnosti, předávají hodnoty, nasměrovávají mladé k výzvám, otevírají jim životní prostory, prostě nejsou placeni zbůhdarma.
Jiří Štágl
Dějiny ženy
Na Messenger jsem dostal odkaz na seminář osobnostního rozvoje, který začínal: Velmi často se setkávám s tím, že ženy neumí správně použít svou ženskou energii vůči muži a muž vůči ženě.
Jiří Štágl
Ukradené děti
Tohle nesmíš, vydechnout bez roušky. Tohle nesmíš, chodit večer na procházku. Tohle nesmíš, nechodit k volbám. Tohle nesmíš, přejít na druhou stranu. Tohle nesmíš, jet na kole bez přilby.
Jiří Štágl
Karma
Občas se to stane, že přijdeme na místo, kde si myslíme, že jsme nikdy nebyli - a my to tam dobře známe.
Jiří Štágl
Chvála egoismu
Egoista, komunista, fašista... Jsou to nadávky? Někdo by se mohl zeptat na mé zdraví, pokud se ptám na tak jednoduché otázky.
Jiří Štágl
Ženy bez lásky
Každý muž touží po šťastné ženě. Vzrušuje ho pomyšlení na její vrcholy blaha. Rozdává peníze, rozdává semeno, aby byla šťastná.
Jiří Štágl
Náplavka
Jak je možné že jdou lidi k vodě a na vzduch, když jasně vědí, že mají být doma? Tolikrát byli poučeni, že mají vyřídit nezbytné věci u lékaře či obchodě. Do práce a z práce. Nedružit se. To je tak těžké dodržet?
Jiří Štágl
Zaměstnanci Hitlera
Adolf Hitler se zásadně vyhýbal ekonomickým otázkám. Stát pro něj nebyla firma, ale pouto krve. I jeho údajná poslední slova potvrzovala jeho neměnné přesvědčení o nezbytnosti nacionalismu.
Jiří Štágl
Týden bezdomovcem
Jaké to je - jít za hlasem svého srdce? Odhodit masky a přetvářky. Sednout si na ulici a čekat co se bude dít.
Jiří Štágl
Protestní hladovka 2
Jsou věci, které mají vyšší smysl, i když je rozum nechápe. Týkají se našeho srdce a našich hodnot.
Jiří Štágl
Protestní hladovka
Záleží mi na osudu naší země, záleží mi na mém čistém svědomí. Od 13. 2. 2021 zahajuji před OS v České Lípě protestní hladovku.
Jiří Štágl
Kdo si s námi hraje?
Jednoduchá odpověď je, že každý, kdo má moc. Někdo opatrně, jiný neurvale. Někdo, jen tak pro zábavu, jako kočka s myší,
Jiří Štágl
Pomoc proti koranaviru
Jak se chránit proti onemocnění koronavirem, a jak pomoci ostatním, jsme se učili již na základní škole. Děláme to dodnes, ministry nevyjímaje.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 60
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 837x
Více informací na webu ekosad.cz