Skákal jsem padákem, postavil se komunistům, když měli plnou moc, projížděl se Ruskem i kouskem Afriky sám na svou pěst. Před šéfem jsem se nikdy neklaněl a neponížil nikoho, kdo byl níž než já. Zasadil jsem nejeden strom, postavil dům a vychoval syny, na které může být tato zem hrdá. Mohl bych ještě napsat mnoho jiných pěkných vět. Až do okamžiku, kdy mi manželka řekla, abych šel už pryč, že život s básníkem není její hit, že chce chlapa co bude vlastníma rukama naši zemi rýt. Tomu rozumím, nejeden člověk si troufá říct, že by mohlo být trochu líp. A tak moje hodnoty, na kterých jsem desetiletí stál, se ukázaly že jsou pryč, víra, že ve stáří si budeme oporou, že ze stromů které jsme sázeli budou naše děti jíst, a naděje, že tu po nás zůstane vjem, že poctivý život je víc než egoistický závod, kdo kde bude dřív.
Prostě smutek. Rozpad rodiny a hodnot. Nabyl jsem dojmu, že kolem mě je místo štěstí jen smutek a zmar. To možná mnohý z vás zná. Jde o to, jak dál. Našel jsem nové přátele a nové možnosti, a možná jsem mohl jít jakoby novým životem, ale protože msta a velmi těžké rány, kterými mě manželka častovala, jako třeba “jsi násilník, a zlý otec a muž”, se jen těžko vyvrátí, dostal jsem se do bodu, že mi přišlo lepší již netančit. Jenže jsem zřejmě i mezi životem a smrtí tančil málo obratně, fascinován obrazy a zvědavostí z vjemů, než přišlo naprosto bílé nic. No a tak v Bohnicích, v pavilonu o kterém Jarek Nohavica nezpíval, čekám na chvíli, kdy se budu moci někoho moudrého zeptat, jestli si můžeme popovídat o tom, jak mám s tím smutkem dál žít? Místo toho jen další kapitola Jobova života. Chcete se oholit? Stoupněte si do fronty a přijďte až bude velká ručička na celé. Na počítači, tak hodinku, nebo dvě, ať se neunaví očička. Taky bych si mohl zahrát člověče nezlob se, nebo poslouchat, jak někdo zkušeným hlasem říká, že po cigárku si pěkně zchrupneme. A tak se dá kouřit a kouřit, protože to z nějakého důvodu je přípustnější než si zaboxovat do pytle.
Je to prostě tak, je potřeba potlačit všechno zdravé a dravé, co člověk má. Žádné nápady, že by si šel zaběhat, že by šel vypustit páru a zatlačit myšlenky jen na srdce a dech. Žádný nápad užít si bláznovství a řvát, tančit jak smyslů zbavený, plakat nad cizím i vlastním osudem. Jo, kdybych byl blázen, a asi trochu jsem, tak bych věděl, možná, jak jen Filipová ví, že i Blázni se radujou. Žádné nápady, možná tak otázka, nejlépe s úklonou, zda bych mohl požádat o otevření okna a nedechnout se přes mříže, čerstvého dne. Jak Ovidiovi Listy z Pontu, místo šťavnatých Proměn o kterých dříve psal, jen nářek nad hořkým osudem.
Je to velká iluze, když člověk uvěří, že nějaká instituce mu chce pomoci. A je to velký žal, když zjistí, že je to spíš naopak. Žádná terapie, žádný osobní management ke zvládnání dalších dnů, jen nácvik toho, jak se stát dlužníkem. Takové ty rady, daň a berňáka, co máš v březnu za dveřmi, nechej být, vezmi si pilulku a klidně spi, vždyť už jsi tu nemusel dávno být. Tak dělej, jakoby jsi tu ani nebyl. Netrap se, kam se vrátíš, kterým směrem chceš jít, vždyť když požádáš, můžeš se každé úterý jít mezi pavilony Bohnic vyvenčit. Kdybych měl kamaráda a hlady mi umíral, nechlácholil bych ho, to chce klid, spíš bych mu řekl, ukáži ti, jak vzít prut a vlas a ryby si nachytat. Ve škole, tam to dobře znám, čím lepší škola, tím více samostatnosti chtěji učitelé žákům ponechat, a čím větší blázinec, tím více omezením musí děti naučit. Je to jak v tom spise o židech, kde se ptají, jak trápí hříšníky. “To je snadné, nesmí dělat nic.”
I já jsem asi zhřešil, protože jsem nebojoval jako lev, a proto aspoň doufám, že moje karma bude útěchou. A tak jsem trápen nevyzpytatelným nic. Propracovaným nácvikem, jak se stát závislým, jak potlačit vše živé v sobě, a nechtít nic. Po ničem netoužit, u zapnuté televize klimbat k nové formě žití. Proto bych si přál abyste nemuseli do Bohnic. Raději se nacpali na stadión a řvali “Kdo je víc!”, a pokud můžete, tak promilovali co nejvíc dní, a v noci pak šťastně snít. Možná to není pro každého terno, ale lepší než pomoc těch, kdo si myslí, že vědí víc, kdo za mrzký peníz státu, staví zdi mezi vás a vaše sny.
