Prožil jsem, mám prakticky identickou zkušenost. Vytrval jsem a vyhrál, syna jsem vychoval až do dospělosti. Moje rada zní.. "trpělivost a dobrý právník", trvá to léta, ale nakonec uspějete. Jen ten ztracený čas s dětmi nikdo nevrátí.

Prožil jsem to stejné se synem. Jednoho dne se s ním bejvalka odstěhovala přes noc z města kamsi a přerušila veškerý kontakt. Ačkoliv jsem s ním neměl omezený styk a do té doby mi ho půjčovala bez větších problémů, sociálka mi řekla, že když je to její rozhodnutí, všichni to musí respektovat a kontakt mi nesdělí. A víte jak jsem ho dohledal? Procházel jsem fotogalerie základních škol vytipovaného kraje, až jsem ho na jedné ze společných fotografií poznal! A dále prý neexistuje právo otce vidět svého syna, mi řekla místní kurátorka, leda přímým soudním příkazem. Protože otcové prý žádná taková práva nemají. I to se dá obejít. Musí se ovšem pohrozit právem syna vidět otce, protože děti práva, na rozdíl od otců, mají! Dost otřesné v demokratickém státě 21. století že?

Syna jsem pak po 5 letech dostal do péče na návrh matky, když si pořídila dalších několik dětí s dalšími milenci. Je zajímavé, že celý převod trval do měsíce. Prostě mi ho jednoho dne přivezla a soud to ve zrychleném řízením automaticky schválil bez jakéhokoliv prověřování a obštrukcí ze strany kurátorek. Protože to bylo na návrh matky, jak mi blahosklonně ty čarodějnice sdělily.