Střídavá péče

Spíše otázky. V podstatě se ptám, zda máme právo darovat své děti státu? A do jaké míry se musíme držet zákonů své země, když nám je stát bere?

Dobrý den paní JUDr. Fendrychová,

nevím, jakou radost Vám dělají Vaše děti, ale u mě to je, od té doby co jste vstoupila do našeho života, náročné. 

Píši veřejné zamyšlení. Doufám, že mluvím i k Vašemu srdci. Bylo dobře. Bylo hodně dobře. Byli jsme pro mnohé příkladem. Pak si manželka našla milence (chlapa tradičních hodnot) a všechno se změnilo. Obrátila se na soud, aby ji zbavil manžela a zajistil pro ni jeho příjem a majetek. Tenhle příběh znáte. Nechtěl bych dělat Vaši práci a poslouchat spory dvou lidí, které nikdo ke sňatku nenutil. Ale tak to je, tu práci děláte. Překvapilo mě, že jsem nezpozoroval, že byste byla nestranná. Možná kdybych nosil sukni a uměl u soudu plakat, ale jako muž, který se snažil žít čestně a do posledních chvil mluvit pravdu, jsem pohořel. Umím vyprat, umí nakoupit, umím děti přebalit, umím děti pochovat a uklidnit, a vždy jsem to rád dělal - ale neumím a nechci se hádat o děti. Neumím a nechci hrát letité spory o to, že jsem otcem a mám stejné právo na své děti jako moje bývalá manželka. 

Uvědomil jsem si paní soudkyně, že Vaše počínání mě manipuluje do role naučené bezmocnosti. Ať udělám, co udělám. Ať seberychleji, sebeúslužněji reaguji na Vaše podněty - reakcí je jen úřední odsunutí problému. Po dvou letech sporů jste mi v březnu napsala, že budu kontaktován psychologem panem Mgr. O., abych měl asistovaný styk se synem. V duchu svých návyků jsem mu ihned volal a on potom mě, ale zatím nedostal zakázku od soudu. Je tomu dva měsíce. Další dva měsíce. A nic. Mám snad neustále čekat, kdy dostanu termín vidět syna? Máte to dobře ošéfované. Tedy ta rozhodnutí, z mého pohledu obstrukce. Až mi psycholog zavolá, budeme domlouvat termíny, přijdou prázdniny … a já budu další dny bez kontaktu se synem. Takto nechci žít. Umíte si představit, co by se s Vámi dělo, kdyby Vám nějaký kolega, manžel, kdokoli, najednou vzal dítě. Nedovolil si s ním psát, mluvit, vidět ho a úředně zdvořile Vám řekl: za deset dní. Pak to prodloužil na půl roku a tuto neurčitou dobu stále prohluboval? To je jak v tom vtipu s židy. 

Víte, jak v pekle trápí hříšníky? 

Nevím.

Seberou jim čas a možnost cokoli dělat.

Tedy pokud jste matkou, pokud si umíte představit, co se v takovém rodiči děje, tak by tu mohla být naděje ve spravedlivý proces. Spravedlnost není komplikovaná a domnívám se, že na na to stačí selský rozum: dítě má dva rodiče a s přimhouřením oka má mít zajištěn podobný přístup k oběma rodičům. Místo toho tento způsob vztahujete výlučně k placení alimentů. Čas, kdy jsem byl okraden o syna, budete ochotná také doměřit? Přidat penále za meškání? Nebo jsou snad, dle Vás, peníze tím hlavním ve výchově a čas s rodičem podružná věc? 

Nejsem zločinec. Nejsem zvrhlík. Nikdy jsem nechtěl naše manželské spory řešit před dětmi. A nedělal jsem to. Považuji se za silného a zdravého člověka, s poměrně silnou imunitou vůči všem formám manipulace. Ale také jsem jenom obyčejným člověkem. Mám své limity. Nemohu donekonečna nastavovat vlídnou tvář, donekonečna nabízet spolupráci a očekávat nějakou formu kladné odpovědi.  Na tento svůj vrozený způsob jednání jsem již jednou v tomto životě dojel. Manželka po mě žádala sebevraždu, přinesla mi opiáty a návod, abych tak udělal. Vysvětlila mi, že tak to bude nejlepší. Když jsem to neudělal, nechala mě pomocí soudu vykázat, protože jsem se protivil její vůli spáchat sebevraždu. Téměř ve všech bodech lhala a soudkyně si nic neprověřovala. Konstatovala, že věří její výpovědi, já nebyl ani slyšen. Zhroutil se mi svět a jen pomalu mi docházelo, že se mám ještě něco naučit, že mé dny bohužel ještě nejsou sečtené, že mě ještě čeká nějaká práce. Ta práce je na mě samém. Myslím si, že je to právě moje nastavení, abych přestal nabízet spolupráci tomu, kdo o ni nestojí. Nemám chuť si se soudy dopisovat pět let o svém základním právu vidět své dítě. Berete mi syna, protože máte tu moc. Měsíc násilného odloučení může být nevyléčitelným traumatem. Dva roky? Tři roky? Jste mocná, v tomto ohledu všemocná. Víte to? Žádám o styk s mým synem, neasistovaný, plnohodnotný, rovnoprávný, přiměřený roli otce. Když to z úřední moci budete dále prodlužovat, budiž. Je to tak, že máte propůjčenou moc nad našimi dny. Ale sny a svědomí si kazit nenechám. 

Ani manželka nestála o spolupráci, stála o majetek. Pokud ji překážel manžel, machiavelistickými způsoby ho ničila. Stejně tak se zachovala ke svému prvnímu synovi, který si nesedl s jejím milencem. Zmanipulovala svého mladšího syna, aby svého staršího bratra křivě nařkl z domácího násilí. Měla tu moc řídit kroky jednoho syna proti druhému, zatímco stát mě držel pěkně v šachu, že se nesmím vrátit domů. Mohl jsem slyšet jenom pláč dětí v telefonu. Musel jsem naslouchat jejich volání o pomoc a pak žít s pocitem, že neumím ochránit své děti před jasným zlem. Tento způsob likvidace bližního si v praxi velmi dobře vyzkoušela na svém manželovi, a zjistila, že je to zaručený prostředek, jak se druhého zbavit. Nevím, jak kde, ale v případě naší rodiny byli soudci slepí, neschopní rozlišit skutečnou oběť od agresora. Nedali si práci, aby nepodlehli klamu. To je minulostí, za kterou se žádný soudce neomluví. Žijí více ve svých funkcích než ve své lidskosti. To je minulost, ze které se dá hodně naučit. Za komančů také odsuzovali nevinné a neznám případy, kdy by se soudci omluvili. Dělali to přece v souvislosti s výkonem své funkce. Mám dojem, že dnes pořádají hon na slušné muže, kteří se dobře starají o své rodiny a vkládají důvěru v partnerský vztah.

Odmítám zapudit své sny a svědomí, a přijmout roli projevující se v syndromu zavrženého rodiče. Ne, to není můj další život. Nejsem zavrženým rodičem, jsem otcem kterému systém brání být otcem. Udělal jsem v minulosti vše, co je v mých silách, abych Vás paní soudkyně přesvědčil, že jsem byl vždy byl dobrým rodičem. Chyby, které jsem měl, jako každý běžný člověk, neměli mít vliv na Vaše rozhodování. Jenom připomínám, že se nejednalo o chyby za které bych mohl být soudy trestán. Mými chybami bylo, že jsem se snažil manželce plnit její přání, že jsem ji toleroval milence, dokonce, že si je mohla vodit k nám do domu, že jsem ji toleroval, když bila a urážela naše děti. Tyto chyby jsou součástí mého svědomí a doufám, že je již nikdy nebudu opakovat. 

Opakuji, udělal jsem objektivně vždy vše, co mohlo vést k zdárné výchově. Maximálně jsem se snažil spolupracovat se soudem. Jenom připomínám, co je Vám známo. Iniciatinvě a opakovaně jsem žádal v době manželské krize o rodinnou terapii. Následně soudem doporučeno, ale manželkou odmítnuto. Selský rozum by si řekl, proč již tehdy OSPOD, nebo soud nezasáhl a nedal dítě rodiči, který hledá pomoc pro rodinu. Následně jsme dvakrát písemně žádal o mediaci, nebo nějaký jiný způsob řešení manželské krize. Manželka odmítla takový způsob řešení. Nikdy jsem v minulosti zle nemluvil o své ženě. Je to její právo a cesta životem. A i když jsem soudu doložil, jak vulgárně mluví před synem o druhém synovi, jak vulgárně před synem mluví o mě, přesto jste jako soudkyně tolerovala, že nemohu téměř 2,5 roku mít žádný styk se svým dítětem. Aktivně jste zamítla návrh na úpravu poměrů a Vaše kolegyně JUDr. Potužáková Vaše rozhodnutí “nemít žádný způsob kontaktu” s dítětem potvrdila. A tento stav nemožnosti vidět, slyšet, napsat si s mým synem, stále pokračuje. To je neodpustitelné. To je z mého pohledu naprosté selhání Vaší role. 

Žádal jsem o úpravu styku a nebyl jsem Vámi vyslyšen. Chápal bych to, kdyby jste byla algoritmem mrtvého stroje. Nechápu to, a jen těžko to pochopím, když si Vás představím, že jste také matkou, že musíte tušit, jaké to je nesmět vidět své dítě. Nebo se snad mýlím? 

Z drtivé většiny jsem se vždy staral o své syny. Manželka tyto potřeby neměla. Dvacet let mi to vyhovovalo. Mohl jsem si užívat dětí. Mohl jsem jim dávat většinu svého volného času. Jsem za tyto roky velmi vděčný. Změna byla až s příchodem milence manželky do naší domácnosti. Tuto situaci dobře znáte. I tady se selský rozum musí ptát: Proč soudy nechránili rodinu a její slabší členy? Jenom připomínám. Byl to milenec manželky který přinesl do našeho domu násilí, zbraně, špehovací prostředky, kouření a alkohol, a dokonce i vymýšlení způsobů, jak “podojit stát”. Nikdy jsem nezpochybňoval, že pokud manželka potřebovala “macha”, má právo si tuto zkušenost prožít. Já jsem ji tuto zkušenost nemohl nabídnout. Zpochybňoval jsem před Vámi, že to drastickým způsobem ovlivnilo naše děti. Staršího syna bili, pouštěli do něj elektriku a jinak jej týrali. Mohli tak dělat, protože mě Vaše kolegyně krátce předtím vykázala pro domácí násilí a to, co se tam začalo dít nemohl starší syn zvládnout. Vždy si útočníci poskytovali vzájemné alibi. Na tento jednoduchý recept naletěli přichozí policisté (i když ti asi nejméně - ti mu aspoň mimo protokol radili - uteč z domu), správní úředníci i soudci. Nakonec syn utekl z domu a matčina zloba zřejmě naváděná jejím “machem” paradoxně tohoto syna žalovala za domácího násilí a požadovala po něm odškodné 100.000 Kč. Nikdo nevzal v potaz, že se u nás dvacet let žádné formy násilí nevyskytovaly, že se najednou objevily až s příchodem tohoto “macha”. 

Vyhovovalo mi, že jsem si mohl užívat dětí. Vyhovovalo mi, že jsme nikdy nešli spát aniž bych se šel nejprve přituli k dětem a poděkoval jim za hezký den a jejich přítomnost. Možná v tom manželka viděla slabost, když  jsem si hodiny s dětmi zpíval, četl, povídal. Možná to neuměla ocenit. A já jsme o tom pak také tak přemýšlel. Kladl jsem za si vinu, zda jsem neměl být jiným otcem. Takovým, který jim ukáže, že svět není jenom laskavý.

Dnes vím, že neměl. Dělal jsem, co jsem uměl. Na prvním místě byla láska. Nikdy jsem na děti nekřičel, natož abych je bil, nebo jimi nějak nevhodně manipuloval. Byl jsem dobrým otcem, a pokud jsem mohl být lepším, tak je to jen k sepezpytu, co by, kdyby. 

Vstoupila jste paní soudkyně do našeho života. Vstoupila jste do krize mezi otcem, matkou a jejich dětmi. Manželka se na Vás machiavelisticky obrátila. Já jsem se na Vás obracel s důvěrou, že budete hájit zájmy rodiny a dětí, a kdybych tuto naději zcela ztratil, nepsal bych Vám ani tento dopis. Myslím si, že děti neměly skutečné ponětí kdo jste, a co od Vás mohou očekávat. Po mé zkušenosti vím, že první způsob je pragmatický a mnohem lépe akceptovatelný v soudní síni. Moje manželka měla v tomto systému velkou výhodu, když podle mě implicitně používala, že účel světí prostředky. Naopak na moji důvěru v soud, na předpoklad, že soudkyně bude hájit zájmy rodiny, dítěte, jsem postupně dojížděl. Postupně jsem si uvědomoval, že ať udělám cokoli, ať jsem se v minulosti jakkoli vzorně staral o své děti, budu  konfrontován s machiavelismem. Chyboval jsem, že jsem měl důvěru v soud? Ano, a chyboval jsem, když jsem tuto důvěru léta přenášel na děti. 

Tedy k závěru. 

V mých očích jste naprosto selhala. Tolerujete, že přes dva roky nemohu mít žádný styk se svým synem. Mohla jste chybovat, také jste jenom člověkem. Ale jak dál? Přes dva roky je mi odepírán jakýkoli styk s dítětem. Nemohu jej vidět. Nemohu mu psát dopisy. Nemohu mu zavolat, nemohu poslat SMS. Dítě nemůže za babičkou a děvečkem, nemůže za svým bratrem. Je drženo jako rukojmí matkou a jejím “machem”. Žádný dopis mu nepředá, telefon mu kontroluje, nikam ho nepustí. Nemám slov, co to je, přehlížet takovou situaci. Cítím pouze smutek, že se tak děje. Sám sebe se pak ptám, zda může člověk, který je toho účasten klidně spát? Jsem z jiné planety, nebo Vy? Ptám se, zda jsou takové velké rozdíly mezi lidmi? Lidé polomrtví apatií a lidé, kteří tuší, že život je vzácný dar. Jak psal Komenský, jsme-li povoláni ke službě, pak ji máme se vší skromností přijmout. Komenského vyhnali, Sokrata nechali zabít, Husa upálili. V historii i leckde kolem nás je spousty bezpráví, je však otázkou, proč se někdo chce stát soudcem, a proč a podle jakých skutečných kritérií si stát vybírá své soudce. 

Svého dítěte se nevzdávám, stále si přeji, abyste našla sílu se probudit a konat. Má dva rodiče. Mámu a tátu. Kdo přijal premisu, že po fyzickém zavření dítěte do domu, příchodu “macha” najednou nechce ke svému otci? Chápete, že jste ani jednou nedali dítěti šanci jít do bezpečí přítomnosti svého otce? Mimo “macha”, který nějak ovládá jeho matku. Přes dva roky dáváte mému synovi signál, že něco s otcem není v pořádku. Jak dítě toto prožívá? Ani jste nezajistili, aby jako účastník dostával spravedlivé informace. Skrze koho je informován a tedy formován? Jaké pseudoargumenty chcete použít, že jste podporovala matku, aby přes dva roky bránila synovi styku s otcem. Odmítám hrát hru o dítě. Chodit po soudech, po znalcích a počítat čas, kdy to skončí. Odmítám žít v naučené beznaději. 

Dal jsem synovi dvanáct let vědomé a něžné výchovy. Doufám, že jeho duše ví, proč se k nám narodila, proč si vybrala tuto situaci. 

Znáte známá slova k agresorům: “Odpouštím vám, neboť nevíte, co činíte.”

Ať máte v ruce paragraf, nebo kopí, přijmu jakékoliv Vaše rozhodnutí o upravení styku s dítětem, ať bude za týden, nebo za tři roky. Máte tu moc a já ji beru jako fakt, ale nebudu již chodit na soudy, nebudu vyhledávat OSPOD, psychology a všechny obezličky, které používáte - nebudu v sobě živit naději na spravedlnost. Spravedlnost je ve Vašich rukách, to je Váš životní úděl, já s tím nic nenadělám. Jsem otcem svého syna, ať se Vám to líbí, nebo ne. Jsem otcem svého syna, ať nastavíte jakékoli překážky. Nemusí se za mě stydět. Nikdy jsem ho nezradil, nikdy jsem mu neublížil. 

P.s.

Můj laický názor je, že upravit styk s dítětem měl soud zároveň s požadavkem manželky na mé vykázání. Pominu, že manželka účelově a beztrestně lhala, ale soud měl bez ohledu na jiná rozhodnutí také řešit nejslabšího člena rodiny a nepodílet se na odstranění otce s chlapcova života. 

Dny a měsíce bez dítěte jsou hrozné. Věčné očekávání, že snad již příští měsíc uvidíte své dítě, byly pro mě neskutečným trápením. Jako jsem věřil, že si nás naši synové vybrali, stejně tak věřím, že jsem si i já vybral svoji ženu a tedy celou tuto situaci. Vybral, abych se z této situace něco naučil. Tam, kde nic není, není se co učit.

Velmi miluji své děti. Ještě dávno před jejich početím, patřily mé první básně jim. Viděl jsem je ve snech. Starší syn má po mých vizích jméno. Nelpím na majetku, nelpím na titulech, oceněních, či neoceněních soudu. Zůstávám živý a zvídavý. Pozoruji, jak vnější moc, může ničit, nebo posilovat základní lidské hodnoty, jako je potřeba chránit své děti. Jak nebývale vysoké množství mužů musí prokazovat, že mají rádi své děti, že se o ně chtějí starat, že jim jejich děti dávají smysl života. 

P.p.s.

Kéž by soudci řešící vztahy, dostatečně prožili, jak velkou mají ženy moc milovat, nebo zničit své děti, a jak křehká je vazba mezi rodiči a dětmi vystavená tlaku okolí. 

Mír s Vámi paní soudkyně. 

Jiří Štágl, Božice, 23. 5. 2020