Tak hodnej až je blbej

Dobro a zlo. Hodný a zlý. Koho ohrožuje hodný a koho zlý? Proč mohou mít laskaví lidé výčitky svědomí?  

Na první pohled jasná volba s kým se stýkat. Potkat altruistu, často vyvolává příjemné pocity. Je báječné, když se s vámi někdo podělí o své hmotné i nehmotné statky, když cítíte, že se s vámi podělí i o poslední skývu chleba. Aspoň já osobně jsem se vždy cítil uvolněně a bezpečně v přítomnosti lidí , kteří neohrožují, kteří, jak se říká, mají srdce na dlani. Naopak s jistým despektem jsem přijímal jedince, kteří nabubřelí svým egem vytlačovali fyzicky i psychicky ostatní lidi ze svého okolí. kteří ostatní lidi využívali jen ke svému prospěchu. Znám ten úžasný pocit, cítit se jako hodný, laskavý, vlídný. Opačné pocity moc neznám, ale z výrazů tváří, vyprávění, si uvědomuji, že musí být rovněž úžasný cítit se jako dobyvatel, ničitel, vládce. Mám za to, že dobyvatelé a vůdcové sami sebe přijímají a považují za střed světa a snad i vesmíru. Naopak lidé sdílní až altruističtí, mají jaksi centrum světa rozprostřené, a pokud tam nemají opěrný bod, jako třeba Boha, tak za jeden z těžkých úkolů mohou paradoxně mít přijetí sebe sama. Myslím, že přijetí sebe sama je navazující stupeň na pokyn z věštírny v Delfách “Poznej sám sebe”. Mluvím o sobě, a určitě je někdo na podobné cestě. Poznat sám sebe a přijmout se, považuji u laskavých lidí za důležitý medikament, možná i povinnou léčbu. Proč někdy nemohou tito spíš laskaví a vlídní lidé přijmout sami sebe? Výsledek odpovědi mě značně překvapil, doplnil a nakonec udělal šťastným.

Je obohacující mít možnost potkat dobyvatele i světce. Caesar nečekal na vize věštců a s rozhodností roztíral gordické uzle, vítězil, když bez okolků projevoval svou vůli dobyvatele, zemřel až v momentě, kdy ponechal na osudu, co s ním bude. Jeho život, stejně jako mnoho jiných podobných vůdců (válečných i ekonomických), záležel ve značné míře na jeho rozhodosti přijímat sebe sama, řídit se svými vlastními podněty. Problém je, že úvahy o jednotlivých lidech bývají zastřeny vlastními sympatiemi či antipatiemi s dotyčnými typy osob. Proto mi pomáhá, když se na problematiku podívám i z jiné perspektivy, a těch perspektiv je více. Jednou z perspektiv, proč někdo více a někdo méně přijímá sebe sama, je naše původní domovina, přírodní říše. Milujeme zde více dobyvatele nebo světce?  Světce zde neznáme, není jím panda ani slepička na našem dvoře. Život má totiž pro všechna zvířátka stejná pravidla. Prosaď svou vůli, najdi to nejlepší k snědku a rozmnož se, co to dá. Já osobně miluji kočky, psy, přál bych si vidět delfíny, tygry, vlastně samé predátory. Rád chovám na klíně nelítostné vrahy myší. A jak si umí šťastné syté kočky hrát s k smrti vyděšenou myší, to všichni víme. Scéna, jak z brutálních hororů nebo válečných filmů. Známý lidský vůdce a vegetarián zase miloval své psy, ale samozřejmě je nekrmil jen mrkví. Kde je zde dobro a zlo? Před pozřením jablka ze stromu poznání, nebylo dobro a zlo. U zvířat by zlo znamenalo: málo se množit, špatně jíst a vůbec nebýt k sobě dost zodpovědný.

U andělů a v nebi, kam bych si přál aby mířila moje duše, tak tam je to prý jiný. Vždy jsem chápal člověka, a tím také sebe sama, jako mimořádného tvora, který se vyvazuje od zvířecích předků a jde ke svému cíli v podobě Boha. Boha, kterého si stvořil k obrazu svému. Proto je také tak mnoho tváří boha, a mění se dle místa a věků, někde ho lidé vidí jako velkého válečníka žádajícího krev obětiny, jinde jako ženu obdařenou vnady, a protože u nás kdysi vytvářeli boha vousatí starci, začali si ho mnozí na našem kontinentu takto představovat.

Měl jsem vždy pocit, že jsem spíš dobrý, vztažený k Bohu, a to mimo domov, i ke svým blízkým. Mohl bych vyjmenovat desítky činů, které by dokazovaly, že tomu tak vždy není, více je však tisíců, kdy jsem se choval jako laskavý a vlídný. Nedupal jsem, nekřičel na svoji ženu, dokonce jsem snesl, když její zloba (třeba to jako u kočky nebyla lidská zloba, ale jen čistá síla predátora) doléhala až na mě. Měl jsem svůj štít a víru, že tam kam jdeme, od zvířat k nebi, je víc a víc dobra. Jakého dobra? Toho, se kterým jsem identifikoval svůj cíl cesty, který je vzdálen od svých předků a genů. Na jedné malé hroudě, popsané jako rodinná ekofarma v Jezvé, se tak odehrál souboj mezi realitou a vizí. Malý osobní příběh, kde se potkaly důležité síly přírody a boha. Prohrál jsem. Stáhnul se z boje. Bylo to, jako když si kočka hraje s myší. Vlastně jen otázka času. Přišlo mi líto, že když jsem tu kočku pozval do svého bytu, přestali jsme hledat společnou cestu k Bohu, a postupně příroda (nebo jak nazvat tu sílu) ukazovala svou sílu, a nakonec místo boha převládla touha jen po tomto domě.

Vracím se k ústřední otázce: Proč někdy nemohou spíš laskaví a vlídní lidé přijmout sami sebe? Tygra, lva i kočku by zahubila touha po prozření a obava z božího hněvu. Potřebují techniku lovu, mimikry predátora a s rozdrápanou kořistí pak zažívat smysl světa. Kdysi tito siláci lovili naše předky, dnes může člověk díky lepší technice lovu a lepších mimikrách predátora zažívat smysl světa nad jejich trofejemi. Dávno již nebojujeme proti medvědům, vlkům a tygrům. Většina soubojů probíhá uvnitř druhu. Máme své války, rodinné rozepře a skalpování ekonomického konkurenta. Laskavostí a vlídnosti, tak svým způsobem můžeme ztrácet půdu pod nohama, a nepřipravovat své děti na realitu světa.