Omámení mocí

Mít vlastní ekofarmu je snem mnoha lidí. Mít dům, dobrou rodinu a okolo sebe, kam oko dohlédne ovocné stromy je dosažitelné. Nám se to podařilo. Více na www.ekosad.cz  Tato stať je ale věnována odvrácené stránce rodinné ekofarmy. 

Náš život tekl jako klidná řeka. Věděli jsme, kam míříme. K budoucnosti s krásným domem v nádherném prostředí. K budoucnosti, kde budeme odměněni za naše dobré skutky. Ke šťastnému stáří s milovaným životním partnerem. K životu bohatému na všechny vůně a chutě ovocných stromů a keřů. Ke klidné a spravedlivé smrti pro poctivé lidi. Ve složce historie jsem se snažil stručně popsat, jak se nám v uplynulém roce dařilo. Většina těchto poznámek by se dala shrnout do známého úsloví, že píle přináší ovoce. Dobrá píle = dobré ovoce. Také se říká, že člověk míní, pánbůh mění. 
U nás se změnilo snad úplně vše. Řeka vyprahla. Budoucnost zmizela. Ve zlé skutky se proměňuje naše chování. Milovanému bodáme dýky do zad. Bohatství rozpouštíme vniveč. Smrt se stává prostředkem.
Asi to není nic platné, ale ze srdce si přeji, aby Vás tyto bolesti nepotkaly.

Leden 2018. Vize a krize

Nástup krize? Kde se berou krize? Odkaz na řeckou etymologii říká, že je to moment poměřování dvou různých variant. Dokud jsme měli cíl, obrazně řečeno žili v chudobě, protože byli peníze potřeba na postavení domu, oplocení sadů atd. nebylo poměřování dvou různých variant dost možné. Každému z nás bylo jasné, že miska pomyslných vah rozhodování ukazuje na cíl, investice do vzniku ekofarmy. Krize tak mohla nastoupit až v momentě, kdy jsme byli postaveni před koncepty našeho dalšího směřování. Mám za to, že jakémukoli jednání předchází ideové uchopení. Ostatně i velké války byly často zapříčiněny nějakými ideami, nejstrašnější válka na našem území byla v podstatě jen o detailech idejí křesťanského vidění světa. Jako se mohou mezi sebou hádat, mučit a zabíjet křesťané ve jménu svých idejí, stejně tak se v našem světě rodinné ekofarmy rozvinul rozkol ve vidění světa. Když krize evidentně ohlašovala svůj příchod, prosil jsem ženu, abychom to zastavili, abychom využili třetích stran, ať institucionálních nebo společných rodinných přátel. Aby tragédie, které potkávají nejenom lidi, ale i celé národy nezačala ovlivňovat naše osudy.
Krize, tedy poměřování dvou různých variant se cizímu pohledu často může jevit jako malicherné. My také příliš nerozumíme krveprolití na Blízkém východě, když jedna větev muslimů vyvražďuje jinou větev muslimů. Jenže rádi se zabýváme příčinami krizí, snad také proto, abychom se z nich poučili a tyto chyby nedělali. I náš rozkol se může jevit jako malicherný a snadno řešitelný. Navíc tragédie jedné rodiny, není tragédií nějaké země či národa. Jenže tato tragédie se nás dotkla tak osobně, že pak v subjektivním vnímání se může srovnávat s jinými tragédiemi. Ostatně klasické tragédie řeckých dramat, stejně jako relativně nedávné Shakespearovi, často popisují příběh jednoho muže, jedné rodiny.
Pro někoho je malicherné, zda lépe popisují vztah k Bohu husité nebo adamité. Jedni, ale byli poraženi. Pro někoho může být malicherné, zda zasadit prosadit na farmě více brambor nebo stromů. Rozpor však může být fatální. Skoro by si člověk rád ulevil “blbci jedni, dobře jim tak, když se hádají kvůli takovým hloupostem”.
Náš základní rozkol byl o dalším směřování. Cíl byl dosažen, stromy zasazeny, sady oploceny, dům postaven. Co dál?
Kvíz:

• Získat z investovaných prostředků co největší zisk?
• Začít si dosažené výsledky užívat?

Správná odpověď je za třetí. Najít kompromis. Dvacet let jsme žili v klidu a míru, protože jsme měli shodu na cíli. Manželský slib jsme si věnovali nejenom před státním úředníkem, ale také v pečlivě připraveném rituálu v lese daleko od lidí, za přítomnosti Mládeže Českého červeného kříže, jako jistého chóru k dodatku manželského slibu. V dodatečném slibu mimo jiné stálo, že jsme si vědomi, že mohou přijít těžké chvíle, ale že jsme odhodláni, až přijdou je řešit. Abych podtrhl tento obecný závazek, vepsal jsem tam jednoduchou větu, že neulehneme ke spánku, aniž bychom nedospěli k vzájemnému odpuštění. Rozumět se tomu dá tak, že jsme si slíbili, že se nerozejdeme každý ke svým představám o řešení neshod, dokud si to nevykomunikujeme a nestvrdíme dotekem. Dvacet let jsme žili v klidu, míru a prosperitě asi jako první republika za T. G. Masaryka. Budovali jsme, viděli jsme společné cíle. Až do doby, než se jedna strana rozhodla, že potřebuje více prostoru jen pro své vlastní cíle. Přesněji, jedna strana přešla bez varování do útoku. Asi jako když Hitler napadl Čechy, také on měl záminku a propagandu, že musí bránit své lidi a své hodnoty také. Jedna strana vyhlásila totální válku na život a na smrt. Není to moc nadsazené. Mohutnému útoku u národů brání mezinárodní dohody, útokům mezi lidmi brání dohody uvnitř kmene. Přesto se války objevují.
Zpět k rébusu. Obě strany mají své argumenty, proč jít touto cestou. Oběma stranám chybí Bůh nad nimi, aby věděli, že ať ve skrytu plánují cokoli, Bůh to vidí a bude soudit. Před Bohem se nic nezatají. Ještě před pár generacemi, žila většina lidí s tímto “policajtem” na každém kroku. Pak Emanuel Kant lidem vysvětlil, že nad námi je modré nebe a uvnitř musíme živit svoji vlastní zodpovědnost. Co je praktičtější? Jednoduchý model, že Bůh vše vidí, nebo svoboda jedince spočívající na kultivaci jako morálního profilu? A jaké to je, žít s člověkem, který má praktické dovednosti zasadit strom a postavit dům nebo žít s člověkem, který se vás bude ptát po smyslu toho všeho a dopadu vašeho chování? Řekové hledali přiměřenost, dopoledne sázet stromy, odpoledne pobýt s filozofy a večer se oddat božskému snění. Ještě jedna otázka. Máme chtít antický model, nebo se raději přidáme k mainstreamu 21. století?
Co rodina, jednotlivec, to specifická volba. Od akcí “zpět do lesů” po politické “koblihu do každé rodiny”.